Proboha a toho si chceš vzít?

    Zase další výročí je za námi. Nijak to neslavíme, ale při vzpomínce, jak probíhalo představování našim rodičům se oba divíme, jak jsme to vůbec mohli přežít. Někdy se prostě na první dojem dát nesmí!

    Bylo mi třiadvacet a nemohla jsem se dočkat, až konečně ukážu svého vyvoleného  mámě. Připadala jsem si proti své starší sestře méněcenná. Zatímco ona chodila představovat své chlapce domů průměrně v intervalu jednoho měsíce, Petr byl první muž, který souhlasil se „vstupem“ do naší bláznivé rodiny. Do té doby to každá moje láska odmítla buď z důvodu „víš, to už je pak moc navážno“ nebo „na prstě už mě tlačí jeden prstýnek“, za což se dneska docela stydím a majitelkám druhého prstýnku se tímto dodatečně velmi omlouvám. Každopádně  Petr nebyl držitelem žádného kroužku  a v mých očích byl hrdina.

    Hlavně udělat dojem!  Dost jsem se bála , aby nedošlo k podobné situaci, jako když sestra představovala svoji definitivní verzi, totiž  budoucího manžela. Máma tehdy nehnula brvou a oznámila, že odmítá připravovat další zbytečné pohoštění. Ať laskavě přivede domů jen toho, s kým to myslí vážně. O to větší překvapení pro ní bylo, když se večer rozrazily dveře, v nich stála sestra se svým protějškem a s úsměvem od ucha k uchu oznámila, že to je on. Ten, s kým to myslí vážně. Moje matka v podřepu, ládující pračku, jen pootočila hlavu a spustila svůj monolog.                                              

    „Dobrý den, mladý muži, asi jste pochopil, že jsem matka, a tak vás musím varovat, protože je dost dobře možné, že nejste poslední, kdo stojí u nás v předsíni po boku mé dcery. No co s váma? Kafe asi nepijete, pivo nemáme a večeři vám nedáme.“                                                                                

 Prostě trapas jako trám. Nicméně ten chlapec byl opravdu tím posledním a je jím už sedmnáct let. Nepřekazila to ani babička, které se pro Mirunku nezdál dost dobrý.                                                   

    „Taková hezká holka, vždyť ta by si mohla vybírat!“ opakovala tehdy pořád dokola.                        

   „Babi, tak jí nech bejt, vždyť oni se mají rádi,“ bránila jsem ji.                                                               

   „Ty mlč, ty jsi úplně jinej případ, ty holt budeš muset počkat na toho, kdo si o tebe řekne!“ zněl její krutý ortel, jenž mi odstartoval docela krušné roky.

    Pubertu jsem přežila, vyloupla se z toho „jiného případu“ a o nápadníky nakonec neměla nouzi. Takže představit toho nejdokonalejšího se nezdálo být tak hrozné. Teď jim všem ukážu.

     S mámou to proběhlo docela dobře, ovšem první zatěžkávací zkouška před celou rodinou, včetně upřímné babičky, nás čekala na Štědrý den.

     Mezi tím jsem byla předhozena své budoucí tchýni.        

    „No, jste hezká holka, ale Martinka měla větší byt, plat a pracovala v bance,“ informovala mě hned na začátku o bývalé přítelkyni svého syna.                                                                                                

Ano - Martinka měla opravdu všeho víc a taky měla dvě brady. Já jenom jednu.

    Přišli vánoce a s nimi ten očekávaný okamžik. Dneska omráčím celou svoji rodinu.                              

    „U nás se nepostíme a v zájmu mamonu jíme čočku i na Štědrý den,“ oznámila jsem miláčkovi.

I kdyby nechtěl, neměl šanci. Protestovat nemohl.                                                                              

    „Ještě vám přidám, do večera daleko, tak ať nemáte hlad,“ doprovázela matka slovy kydnutí vrchovaté naběračky na talíř.

Aby neurazil, snědl všechno. Odpoledne už měl problémy sedět, všemožně se kroutil, později se křečovitě držel gauče, snad ze strachu, aby ho nafouklé břicho nevyneslo na strop vedle špičky vánočního stromku, a nemožně se usmíval. Když nastal čas dárků, byli jsme nahnáni před stromek zvěčnit se na rodinné foto.                                                                                                                  

    „Nevejdete se mi do záběru, jděte víc k sobě,“ komandovala maminka.                                                 

    „No tak, ještě kousek nebo víte co, Petře, přidřepněte si s Ivčou před ostatní a usmívejte se.“

    Chudák můj malý přidřepl, my se usmívali, ale jen do okamžiku prvního nádechu. Nedalo se nic dělat, čočka si razila nekompromisně cestu mezi nás. Všichni upřeli svůj zrak na původního majitele jedovatého plynu, který se tvářil jako že nic. Nesl to statečně! Neutekl a v podstatě vyšel i můj záměr. Všichni byli opravdu omráčeni, i když trochu jinak.