O spěchání a píchání
Usedám na svoji židli v odběrovém boxu, natahuji si rukavice a zapínám vyvolávací systém. Už mi svítí číslo. Nikdo nejde. Volám do čekárny poprvé. Nikdo se nedostavuje. Čekám…. Volám podruhé. Stále nikdo nejde, a tak ještě čekám. Ani potřetí neusedl na odběrové křeslo hledaný pacient. Posouvám tedy tlačítkem na dalšího v pořadí. Přichází hned. Ten za ním také a posléze další.
Najednou se ale ve dveřích objeví muž, který mi šermuje prvním číslem před obličejem. Rudý rozčílením mi nadává, že jsem ho přeskočila, on navíc děsně spěchá a máme si ten bordel dát laskavě do pořádku. Snažím se mu vysvětlit, že jeho číslo už svítilo, ale on ani na moje třetí zavolání nepřišel, a jelikož nespěchá sám, vzala jsem další pacienty. Pán rudne ještě víc. Rukou mu dávám pokyn, aby si tedy hned sedl. Muž ještě chvíli něco brblá, ale když mu zatahuji ruku škrtidlem a do kloboučku si nasazuji jehlu, změní taktiku. Začne mi lichotit. Kdo by taky před ženou s dlouhou ostrou jehlou vznášel nějaký protest.
Usmívám se.
Vzpomínám si, jak nám paní profesorka na škole vtloukala do hlavy, že i kdybychom měly chuť někoho fyzicky inzultovat nebo i jen dát průchod citům ústy, vždy si musíme vzpomenout na empatii a usmívat se.
Usměji se tedy ještě víc.
Odběr je hotov, pán mi říká, že jsem anděl. Vůbec to necítil.
Usmívám se. Podávám mu náplast s instrukcí, že si má místo vpichu deset minut mačkat, aby neměl modřinu, a pak přelepit. Pán spěchá. Pouští si ruku hned a krev se mu řine po ruce a odkapává na zem. Z žíly má velkou fialovou bouli. Znovu mu opakuji, že si to musí držet a mačkat těch deset minut. Omlouvá se.
Usmívám se, omyji mu ruku, dám mu čisté čtverečky, novou náplast a vytřu krev na zemi.
Muž mi děkuje a rychle odchází za manželkou do čekárny, kde jí hned nadšeně ukazuje svoji modrou loketní jamku, a s komentářem „podívej, jak mě ta kráva zřídila“ se rozhlíží po čekárně, jestli mluvil dost nahlas, aby to slyšelo co nejvíce lidí. Slyšelo. I já nemohla přeslechnout.
Usmívám se. Nohu si fixuji pod židli, protože mi samovolně vykopává, jako by mi neurolog ťukal kladívkem pod čéšku.
Přichází manželka pro nové čtverečky. Pán opět krvácí. Neměl čas držet si vpich a paní byla stejně zvědavá na tu krávu, co tak zřídila jejího muže. Anděl zmizel. Rozplynul se.
Usmívám se a podávám jí čtverečky, novou náplast a volám dalšího pacienta. Ten je krásnou odměnou za předešlé chvíle. Je úžasný. Přidá i nějaký ten fórek a zvedne mi náladu, kterou mi po chvíli zkazí zase nějaký spěchající morous.
Tohle se děje i několikrát denně. Nejen mně. I mým kolegyním ve vedlejších boxech a jediné, co nás uklidňuje, je fakt, že pořád je ještě víc lidí, kteří jsou milí a „disciplinovaní“. Z našich zkušeností totiž nejvíc křičí a prosazují si přednostní odběr lidé, kterým v podstatě nic není. Strašně spěchají a kopou kolem sebe. Zatímco ti opravdu nemocní nebo lidé, kterým třeba zbývá jen pár měsíců života, a chodí k nám pomalu každý týden, sedí tiše v čekárně, sledují svoje číslo a jsou vděčni, když se nám je podaří nabrat třeba až na popáté nebo i z nohy, protože mají žíly zničené chemoterapií. Usmívají se na nás, povzbuzují nás, ať to zkoušíme dál, protože tohle je ta nejmenší bolest, co zažívají za poslední rok či roky. Když se krev konečně objeví ve zkumavce, rozzáří se jim oči, pohladí pohledem a někdy i volnou rukou.
Usmívají se!!!
Poděkují a odejdou. Posadí se mlčky v čekárně, kde si poslední vpich mačkají těch deset minut i déle. Nespěchají. A přitom by mohli. Oni už toho času totiž před sebou mnohdy moc nemají a případnou zlobu by jim člověk moc rád odpustil. Přesto jsou smíření a usmívají se. Mají můj obdiv a věřím, že nejen můj. Kéž by medicína pokročila tak daleko, aby jich bylo co nejméně. Za sebe budu totiž raději, když bude chodit víc těch „spěchajících blbů“ než těch, co nesou ten mnohdy poslední a nejtěžší balvan na zádech.
Přeji nám všem moře času a život bez modřin na těle i na duši……
Ivana Vejvodová
Každý si holt hlídá to své
Manžel přede mnou utíká, gestikuluje nesouhlasně rukama, pokouší se přede mnou zavřít dveře, ale já jsem neoblomná. Škvírkou mezi futry mu šermuji malou lištou, jejíž přivrtání mi chybí ke štěstí. Lišta nad dětskou postel, která by držela rákos.
Ivana Vejvodová
Šmarjá, rosteš pro ......
Stejně jako na sklo bubnují kapky deště, aby přece jen zkusily tvrdost okenních tabulek, dobývají se mi do hlavy dvě myšlenky, které se ovšem v konečném smyslu nevylučují a míří do jednoho místa.
Ivana Vejvodová
Tak co to tu teda tak strašně smrdí?
„Proboha, co to tu tak strašně smrdí?“ pomyslela jsem si před časem v koupelně, když jsem zahájila večerní hygienu. Během pár vteřin jsem měla jasno. Vlastně spíš zatmění. A to doslova. Chcete-li si změnit pohled na svět, dejte si na obličej místo pleťové vody odlakovač na nehty.
Ivana Vejvodová
Co se ve škole neučí
Nadechla jsem se, abych přemýšlela o tom, co mi právě řekl starší syn. Kabina starého výtahu mi připadala stejná jako jindy. Ale možná má pravdu. Možná je dobré občas se zastavit, aby člověk s postupem času neztratil ten jasný pohled zpátky přes rameno a zároveň tím získal pravdivější pohled pod nohy a nejlíp ještě dál.
Ivana Vejvodová
Nesnáším to přerušovaný
Když už se do toho dám, mám to ráda rychle. Žádné zdržování nebo rozptylování! To jenom plýtvá silami. Těším se jen na konec, protože jako skoro každá vdaná ženská nemám čas ztrácet čas. Jdu tvrdě jen za tou slastí na konci. Tu totiž zbožňuju.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Trojský koník v Evropě. San Marino se stalo základnou ruských špionů
Premium Jeden z nejmenších států v Evropě vzbuzuje čím dál větší pozornost západních tajných služeb....
Jaká práce lidem zbyla? Spolupráci s OpenAI vedou z médií i Financial Times
Financial Times (FT) se stal prvním významným britským zpravodajským médiem, které uzavřelo...
Špehovali, zpřístupňovali trezory. Jak se ruští „krtci“ ve Vrběticích činili
Série výbuchů a incidentů v Evropě, včetně explozí v muničním areálu ve Vrběticích z roku 2014,...
Rušení GPS se vyostřilo. Dvě letadla z Finska do Estonska nedoletěla
Pobaltské země varovaly, že rušení signálu GPS, ze kterého je obviňováno Rusko, by mohlo způsobit...
Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 96
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5157x
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/takhle-by-nechtel-umirat-nikdo-z-nas-pise-vrchni-sestra-z-nymburske-nemocnice.html
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/umirani-covid-nemocnice-vrchni-sestra-nymburk-nemocnice-20210315.html