Ručníkama proti nevěře

    „Mami, nevíš náhodou, ale fakt jenom náhodou, kde máme čistý ručníky?“ ptal se mě takhle jedno víkendové odpoledne skoro osmiletý Matěj a já dostala záchvat smíchu. Náhodou jsem to totiž věděla.  

    Poslední dobou si doma jako jediná zástupkyně zvlněného plného hrudníku vůbec připadám jako z jiné planety, protože přírodní zákony u toho plochohrudníkového osazenstva snad vůbec neplatí, nebo přinejmenším v určitých oblastech totálně selhaly. Už delší čas se snažím pochopit, jak je možné, že tak malé chlapecké tělo dokáže zvládnout tak obrovský přísun jídla. Jsem sice svědkem podobného jevu, kdy náš papouch dokáže spořádat snad víc, než sám váží, jenže tam to má ještě ten doprovodný jev končící na dně klece několikrát denně. Ale u dětí? Tam to chodí jinak. Jednak nic netrousí a druhak nechovám je v kleci, ačkoli někdy by to nebylo marné. Třeba v zájmu najedení se v klidu. A tak pro nezakrnění svých chuťových buněk začínám být hnusně sobecká matka, co si za marmelády strká kousky potravy, které hodlá zkonzumovat v okamžiku, kdy je čistý vzduch, a nehrozí tedy, že by o ně přišla. Taky potají zalézám do různých skrýší a tak jako se chodilo s křížem a česnekem před upíry, já nosím při sobě kus rajčete či jiné podle synů jedovaté zeleniny, a v případě mého objevení a následně položeného dotazu - „mami, co to jíš“, schovávám hbitě lahodnou krmi za záda a tím odporným kusem zeleniny před sebou mávám, dokud se oba nedají zbaběle na ústup.

    „Mami, mámíí!!!“ ozývalo se nedávno zděšené volání od Matěje z pokoje, zatímco já jsem vedla debatu s malým Jakubem, protože odmítal poslouchat pohádku „O červené Karkulce“ s odůvodněním, že červená je barva holčičí, a on chce tudíž vyprávět o Karkulce modré.

    „Mááámííí,“ přibližovalo se to blíž a blíž, až vběhl zoufalý Mates do ložnice, v síťce držel vylovenou mrtvou rybku z akvária a pohřebním hlasem oznamoval, „mami, to je konec, to je úplnej konec, umřel samec od černý molly!“

    „Maty, tak nebuď smutnej, dyť tam máš ještě plno jinejch černejch,“ snažila jsem se zvednout mu náladu, ale jen se na mě podíval, začal rozčílením zrychleně dýchat, a pak jsem dostala pořádnou lekci.

    „Mami, ty to jako vůbec nechápeš! Ty ostatní jsou všechno jenom samice, to je normální, že je jich hodně, ale ten samec byl na ně jedinej!!! SAMEC, chápeš!!! Ten je ze všech nejdůležitější, bez něj je konec….. vymřou!“ řekl už rozklepaným hlasem, odešel se sklopenou hlavou a poslal toho nebožtíka na poslední cestu záchodovým potrubím. Ten den jsem měla v plánu k večeři rybičkovou pomazánku, ale protože jsem přece jen chápavá matka, rozhodla jsem se držet smutek se synem a vytáhla utopence, které jsem tedy po chvilce taky pro jistotu zavrhla, a radši zadělala na palačinky.

    Na tuhle příhodu a synovu lekci o nepostradatelnosti samce bez ohledu na počet samic, jsem si vzpomněla asi po týdnu v práci, kdy se dostavil jeden samec lidský a přál si zaplatit odběry na veškeré pohlavní choroby, protože jeho manželka chce důkaz, že jí není nevěrný s jinými samicemi. Jinak požádá o rozvod. Poté, co kolegyně dopočítala a vyřkla tu vysokou cifru, která měla být výkupným za roztrhané rozvodové papíry, mě nejdřív napadlo, jestli by toho pána ten rozvod nevyšel o něco laciněji a zároveň jsem dost dobře nechápala tu nešťastnou manželku, protože v případě negativních výsledků to taky mohlo znamenat, že muž sice nevěrný je, ale radovánek si užívá se zdravou milenkou. Jenže tentokrát se šťastný konec nekonal. Pozitivní důkaz byl na světě, nemocná milenka tudíž taky, a pán kromě odběrů bude muset zřejmě platit i u rozvodu. Tenhle samec mi prostě jako nejdůležitější nepřipadal a jako záruka nevymření taky za moc nestál. A nakonec i ta samice mi připadala pro svět nějak neperspektivní.

    A tak si říkám, jestli bych neměla přistoupit na mužnější modrou verzi červené Karkulky, pokud by to přispělo k zmužnění mladšího syna do správné důležitosti, a místo chovu promiskuitních rybiček toho staršího neměla pořádat výlety na rybník, kde by pozoroval pověstně věrné labutě. A klidně bych na ty labutě vzala i pár holčiček z okolí, čím víc – tím líp. Aby všichni dohromady pochopili, že nejdůležitější je správně si vybrat, a pak se dá celý život krásně žít na jednom rybníce. Ale pro začátek začnu jinde. Příště žehlí a uklízí Mates, aby věděl, že „vyžehlené ručníky nelítaj samy do skříně“. A nejen ručníky. Ono totiž v životě není vůbec nic samozřejmé. Ani to zdraví.