Kus žvance = ocas v bezpečí

    S tím, jak za okny padají další a další sněhové vločky, plamínky ze svíček promítají v obýváku svoji tajemnou stínohru a dětské prstíky nedočkavě otvírají okýnka svých adventních kalendářů, představuji si, jaké to asi bude za pár let.  

    „Mami, už sem se rozhod, budu zubař,“ prohlásil Matěj do ticha. Chvíli jsem na něj koukala, protože zubařina mi nějak nekorespondovala s jeho dosavadním snem – mít farmu, ale pak jsem nadšeně souhlasila, protože co může být lepší vyhlídka do budoucnosti než to, že vám jednou na stará kolena vlastní dítě vyrobí protekční zubní protézu.

    „Bezva,“ přenesla jsem svoje nadšení i na něj a pokračovala, „no, a až budeš mít svoji ordinaci, tak bych ti tam třeba mohla dělat sestru, aspoň bys ušetřil, protože já bych to pro tebe dělala moc ráda i zadarmo.“

    „No, tak to ani náhodou!“ vylítlo z něj jak z kanonu a vytřeštil na mě oči. „Asi má pravdu,“ prošlo mi hlavou, nemůžu se holt cpát všude. A které dítko by taky toužilo mít matku za zadkem ještě i v práci. To jsem prostě jen zase jednou pustila svoji naivitu na procházku do bujné fantazie.

    „Hezky se budeme o peníze, co vydělám, dělit napůl!“ překvapil mě vzápětí Mates.

    „Napůl?“ chtěla jsem se ubezpečit, že mi sluch nezkreslil tu radostnou finanční budoucnost.

    „Jo, napůl. Půlku si nechám já pro svojí ženu a půlku budeš mít ty, aby ses mohla starat o tátu. On už totiž bude fakt starej a nemocnej.“

Nevím, jestli mě šokoval víc tím, že chce celou svoji vydělanou půlku dobrovolně odvádět budoucí ženě, nebo tím, že mi ve srovnání s otcem dává víc šancí na delší „mládí“, ačkoli podle něj jsem stará už teď, ale jedno mi došlo úplně jasně. Doba, kdy okýnka v adventních kalendářích nebude mít u nás doma kdo otvírat, jednou určitě přijde. Možná právě proto jsem udělila dětem a otci povolení k nákupu dalšího zvířectva. Kuba sice nejdřív požadoval koně nebo hada a po odmítavé reakci to zkoušel ukecat na „mami, tak jenom malý kůňátko“, ale nakonec se všichni tři spokojili s andulkou a tentokrát chtěli zase samečka, aby se mohl jmenovat Bertík II..

    V hlavě se mi začal rodit plán. A sice přesunout svoje výchovné působení na toho opeřence a naučit ho, jak se ženám lichotí, když už se mi to u těch tří lidských samců nepodařilo. Ale ačkoli jsem další dny artikulovala jako o život a slova o své kráse a inteligenci tomu zvířeti podsouvala téměř bez přestání, odvracel hlavu a znechuceně se ke mně točil zády. Vlastně reagoval úplně stejně jako ti tři. Ignorací. A není divu. Ze samce se po nějaké době vyloupla samice, jmenuje se Uršula a už po pár dnech víme, že ani s ženskou to není žádný med, už jen proto, že dostat jí zpátky domů do klece, je nadlidský úkol. Zlatí samci(všech druhů), ti se dají přilákat kusem žvance, ale tady? Všechno marné.

    Minulý týden ji takhle manžel honil tři hodiny a já si neodpustila poznámku o tom, že stejně by zřejmě dopadla výchova eventuální dcery. Jen ty tři hodiny by byly časem, kdy bychom my rodiče nervózně přešlapovali v předsíni a čekali, zda se naše holčička v období puberty vrátí domů. V tu chvíli mi muž zřejmě chtěl dokázat, že respekt si zjednat umí, čapl nebohou Uršulu a se slovy „už mi neutečeš“ ji chtěl strčit do klece. Utekla, jen utržený ocas zůstal v mužových rukách. A tak si říkám, že je dobře, že máme jenom syny. Doufám, že ti se budou i v budoucnu dát nalákat na ten žvanec a jejich ocásky tak zůstanou v bezpečí.

    Zrovna tak doufám, že vůně z maminčiny kuchyně bude jednou pro moje dospělé děti majákem v mlze, který jim vždycky ukáže cestu domů. Tam, kde na ně čeká otevřená náruč a jistota. Třeba právě o Vánocích. A taky doufám, že se ještě stihnu naučit od své třiaosmdesátileté babičky ten její životní optimismus. Ona vidí budoucnost jen v růžových barvách, svůj diář má pořád plný a těší se, až jednou budou opakovat ty „nekonečné seriály“, že si na ně konečně udělá čas.

    A třeba se to jednou všechno podaří. Moje nesmrtelná babička bude sledovat seriály, my s manželem budeme vánoční dobrůtky kousat skvěle padnoucí zubní protézou vyrobenou od syna na míru a vánoční klid? Jen to ne. Nejradši mám hlučnou vánoční pohodu, kdy je nás plný byt. A doufám, že to tak ještě dlouho zůstane. Prostě dál jen tak báječně žít!

    Přeji Vám všem abyste měli ten svůj pomyslný maják a prožili krásné Vánoce i celý příští rok!