Než skončíme jako dinosauři

    Nedávno se mě Matěj ptal, jestli jednou vyhyneme jako dinosauři a jestli má teda vůbec smysl, že se rodíme. Nakonec jsem ani nemusela odpovědět, protože sám navrhl, že se radši zeptá táty, který to bude určitě vědět líp než já.

    Odpoledne, při míjení dětského domova cestou na poštu, Mates stočil řeč na jeho oblíbený porod a já si vzpomněla, jak jsem jako malá holka taky ráda poslouchala máminy historky z porodnice.

    Na svět jsem měla přijít necelé tři roky po mojí sestře. Dalo by se tedy říci, že moje maminka už byla zkušená rodička, a tak se nepředpokládaly komplikace jako u prvního porodu. Tenkrát totiž bylo její břicho pouze rozměrů „pofazolového oběda“, a musela tudíž cestou na porodní sál asi stokrát vysvětlovat, že nechce těhotenství udržet, nýbrž ho utnout.

    Při tom „čekání na mě“ se tedy rozhodla podobné situaci vyhnout a obrovským přísunem potravy se tak propracovala k panděru plnohodnotných rodiček. A protože kdysi rodiče netušili pohlaví svého miminka, navíc ti mí už jednu holčičku doma měli, nikdo nepochyboval, že tentokrát to bude kluk. Možná už byl vypracován i plán na postavení domu a zasazení stromu, když první bod byl vlastně skoro na spadnutí, ale začnu hezky od začátku.

    „Tak už tlačte!“ řval nevyspalý doktor a maminka poslušně tlačila.

    „Víc, musíte víc a nemručte nám tady!“ dostala další povel.

    „Ještě víc!“ naléhal lékař mezi pobíháním od rodičky k rodičce a otíral si čelo, jako by tlačil sám. A jelikož máma nechtěla zdržovat a zároveň toužila udělat tomu upachtěnému chudákovi radost, tenkrát totiž byla bouřka a půlka Prahy jela rodit sem, ze všech sil zatlačila a přestala až v okamžiku, kdy ucítila ten slastně úlevný pocit. Do očí jí vjely slzy štěstí a hormonální euforie dokonala zbytek.

    „Je to kluk?“ ptala se nedočkavě třesoucím se hlasem a utírala si přitom oči, ale odpověď nepřicházela.

    „Holka?“ zkusila to znova s nadějí, že tentokrát se trefila, neboť víc možností už ji nenapadalo.

    „Ne, …….není to kluk……a není to ani holka,“ odmlčel se ten chudák na chvíli, potom se zhluboka nadechl, přičemž zkroutil obličej v odpornou grimasu, a zařval, „ale hovno máme v dece, kdo dělal klystýr?“

    Po několika minutách jsem po svém hnědém předvoji vykoukla na svět Já. To už se maminka v obavě z další ostudy neodvažovala zeptat, takže první vteřiny o mé genetické výbavě netušila vůbec nic. Razila sice teorii „když nejde o život, jde o …“, ale že ji pozná tak krutě na vlastní kůži, asi netušila. Zato já už tuším, proč je můj život samý malér, vždyť už můj příchod na svět byl pořádný prů…švih.

    „Mami, fakt ten porod tak bolí?“ přerušil po chvilce moje lítání minulostí Matěj.

    „Bolí? To je slabý slovo,“ snažila jsem se jen pro představu odpovědět i pomocí mimiky.

    „Tak to teda nechápu, proč je tolik dětí v dětskym domově.“

    „Jak to myslíš?“ byla jsem zvědavá.

    „No, mami, dyť by přece plno ženskejch vůbec nemuselo rodit a stačilo by, kdyby si zajely do domova a vzaly si tam ňáký to dítě, aspoň by mělo hezký Vánoce!“ rozčílil se a dál rozvíjel teorie o tom, že to nemá logiku.

    „Mami, co by Vám to jako s tátou udělalo, jedno dítě by se k nám přece ještě vešlo! Nebo teta Mirka, ty mají jenom Káju!“

    Chtělo se mi sice odpovědět něco ve stylu, že je ještě moc „malej“ na to, aby to pochopil, ale to se pletu. Právě děti mají totiž tu logiku nejčistší. Ony umí nádherně dělit svět na černý a bílý. To my dospěláci si vymýšlíme spoustu jiných barev, aby se ta pravda, co už není pravdou, ještě tvářila pravdivě. To ony cítí, jak by věci měly správně být, vždyť to, co chtějí děti, by snad chtěl každý člověk na celém světě, ať je mu třeba sto let. Chtějí jistotu, bezpečí, jasná pravidla a hlavně lásku.

    Nedávno mi moje kamarádka vyprávěla, že její dcera nemohla pochopit, že si její dědeček nabrnknul dvacítku a nastěhoval si ji do bytu.

    „A ty tady s dědou jako bydlíš?“ ptala se té vetřelkyně a po odpovědi, která ji potvrdila, že tak nějak ano, zareagovala ta malá holčička logicky: „Ahá, já už to chápu, ty seš tu u dědy taky na hlídání jako já, viď?“

    Tak mě tak napadá, že by možná nebylo od věci absolvovat povinné školení, kde by nás děti naučily té čisté lidské logice, díky níž není potřeba vymýšlet další a další odstíny života. A čím dřív, tím líp - ať má ten náš život pořádný smysl a jednou by se o nás mohlo mluvit jako o vyhynulém druhu s krásnou duší, úsměvem na tváři a srdcem na dlani. Akorát, když se tak koukám okolo sebe, tak na to, abychom to mohli splnit, bychom museli žít ještě proklatě dlouho. A ani tak to nevidím vůbec růžově. A co vy?