Naštěstí rodíme (ne)citlivé děti

    Zdá se mi to jako včera. Jako malá holka jsem neustále brebentila rodičům do televize a nejvíc ze všeho mě zajímalo, jestli ten nebo onen herec už je "umřelej". 

    Uběhla, na můj vkus, příliš krátká doba a i z našeho obývacího pokoje jsou slyšet stejné otázky.

    Před pár týdny běžel v televizi pořad o panu Menšíkovi, a protože ho Matěj zná z pohádek, napínal uši, co to tam o tom spravedlivém králi a tatínkovi z Arabely říkali ti ostatní z plejády nesmrtelných umělců, kteří už bohužel také nejsou mezi námi. V tu chvíli jsem si uvědomila, že všichni ti herci a herečky mě provázeli celým dětstvím, a tak jako pomalu umíralo právě to mé období bezstarostnosti, vytráceli se i oni.

    „Mami, a ten už je taky mrtvej? A tadle taky?“ ptal se Mates donekonečna, zatímco se střídali na obrazovce moji tehdejší hrdinové a hrdinky.

    Ačkoli téma smrtelnosti už jsme spolu probírali, dostalo se na přetřes znovu. Kuba taky občas poslouchal, ale jeho rozum ještě není nastaven do fáze chápání věcí „mezi nebem a zemí“. Přesto se dá říct, že i on princip žití a nežití tak nějak zhruba pochopil.

    „Mami, podívej. Dinosaulusi mlkví,“ konstatoval vždycky smutně poté, co si ty pravěké příšerky rozestavěl po pokoji, a pak je chladnokrevně přejel autíčkem.

    „Prokristapána, co z něj vyroste?“ ptala se moje máma, ale já byla v klidu.

Vzpomněla jsem si na svého bráchu. Tehdy, asi v pěti letech, chodil u dědy na hájovně obdivovat jeho zbraně. Lovecké pušky visely hrdě mezi parožím, kůží divočáka a spoustou ostatních vypreparovaných hlav paroháčů. Jiné kůže zase líně ležely před krbem, jiné zdobily křesla, všude byly obrázky s mysliveckou tématikou a dokonce i hrnečky na poličkách se mohly chlubit jelenem šestnácterákem. Všechno umocňovala specifická vůně celé hájovny, kterou cítím dodnes, stejně jako vidím dědu. Cigaretu měl snad přirostlou k ruce a jeho chraplavý hlas a smích by nikdo nikdy nenapodobil. My děti jsme ho milovaly. Můj bratr choval, kromě lásky k dědovi, i lásku k těm puškám.

     „Dědo a dáš mi někdy aspoň jednu?“ vyzvídal s pravidelností východu slunce.

    „Jožane, až umřu, tak si můžeš jednu vzít,“ dostávalo se mu vždy stejné odpovědi.

A jelikož ty dětské oči tak strašně toužily, začal se bratr zajímat, kdy už to bude. Kdy už teda ten děda konečně umře. Ze své zákeřnosti vyrostl, taky by dal cokoli, aby zas děda otevřel oči, a dneska by neublížil ani mouše.

    Proto jsem klidná. 

    Možná i proto, že jako máma vím, jaký Jakub doopravdy je. Stačí, když se trochu praštím, zakopnu nebo se třeba říznu a ten malinký človíček mi dokáže celé minuty foukat na bebí, mezi hlazením mi říká, ať „nepáču“ a nakonec mi s upřímností v hlase oznámí, že už je to „dobý, hotovo, nebolí“.

    Užívám si to a marně si přeji, ať ho ty ochranářské sklony nikdy nepřejdou.

    Vím, je to naivní, zejména když vidím, jak se děti časem mění. To si pak vzpomenu na mámu.

    „Kdybych chcípla, tak si toho nevšimnete, normálně mě překročíte!“ směřovala tu větu ke mně a ségře v době, kdy naše dospívání gradovalo.

    Puberta je zkrátka boj. Boj o přežití vlastní a na pomáhání nějakému dospělákovi není čas. Moje pubertální neteř mě takhle v létě málem nechala udusit. Zaskočil mi na zahradě oříšek, lapala jsem po dechu, kašlala, oči mi lezly z důlků a Kája? Ta seděla.

    „Ježiši, teto, ty seš úplně rudá, dejcháš ještě? To je hustý! Ty seš chudák a ani žádný pití tady nemáš, že bys to jako zkusila zapít,“ vedla si svůj monolog zhruba dva metry od vchodu do baráku.

Podotýkám, že voda tam normálně tekla! Přežila jsem díky včasnému zásahu mé sestry(její matky).

    Jsou to dvě neděle, co odjížděl manžel na tři dny pracovně do jižních Čech. Cestou ze školky se Matěj zajímal, jestli ještě tátovi stačí vyrobit něco s sebou.

    „A co chceš taťkovi vyrobit?“ byla jsem pochopitelně zvědavá.

    „Chci mu namalovat takovej obrázek, budeš tam ty, já a Kubíček, víš? Ty ho pak  vystřihneš jako kolečko, dáš tam mašličku a napíšeš na to VZPOMÍNÁME, jo? Jako aby na nás táta nezapomněl,“ říkal smrtelně vážně.

    Manžel na nás nezapomněl. My na něj taky ne. Jen doufám, že nikdo z nás nezapomene na tyhle krásné časy, které prožíváme všichni spolu. A jednou, až se u kluků dostaví puberta, a my s manželem budeme automaticky zařazeni mezi trapný starce, kterým se nepomáhá, kousneme se do rtu a vzpomeneme si na sebe. Snad budou milostiví a to období (ne)citelnosti u nich nebude trvat moc dlouho, zrovna tak, jako doufám, že tu kulatou věc s nápisem "Vzpomínáme" dlouho nikomu dalšímu nikam neponeseme.