Manžel přede mnou utíká, gestikuluje nesouhlasně rukama, pokouší se přede mnou zavřít dveře, ale já jsem neoblomná. Škvírkou mezi futry mu šermuji malou lištou, jejíž přivrtání mi chybí ke štěstí. Lišta nad dětskou postel, která by držela rákos.
„Co ti to udělá, taková malá nevinná lištička, to je pro tebe přece hračka?“ nasazuji strategii, o které doufám, že zabere. Pokračuji slibem lahodné krmě po odvedené práci a povolávám do zbraně i ty zbraně nejúčinnější - ženské.
Muž je poražen, odchází do sklepa pro vrtačku se sklopenou hlavou jak na porážku, zatímco já si mnu ruce. Po chvilce už je lišta přivrtaná, ale protože už je vrtačka v těch šikovných rukách, uvědomuji si, že jsem chtěla v dětském pokoji převrtat obrázek na druhou stranu. Je dokonáno, ale na původním místě zbyl ohavný šroub. Když je venku, ční ze zdi nevzhledná hmoždinka. I ta je zničena, leč díra po ní volá po zasádrování, které bohužel nekoresponduje s malbou stěny.
Maluje se tedy zeď. Když už je ale barva rozdělaná, vymaluje se pokoj celý. Vlastně i v předsíni už zdi nejsou nejpěknější a v obývacím pokoji by to také nebylo marné.
Stěny jsou krásně čisté, to by byl hřích nepřestavět nábytek, jenže na podlaze v dětském pokoji je vidět jeho původní rozmístění. Nevadí, stejně jsem chtěla jinou podlahu. Ještěže máme s mužem oba dovolenou. Následují další inovace, jiný lustr, pár kousků nového nábytku a doplňků.
Po pár dnech je rekonstrukce „lišty“ dokonána. Jsem šťastná! Muž o poznání méně, ale neříká nic. Ví, že jeho chvíle brzy přijde.
Uběhne nějaký čas.
Utíkám před manželem, gestikuluji nesouhlasně rukama, pokouším se před ním zavřít dveře, ale on je neoblomný. Škvírou mezi futry mi šermuje nějakou zpuchřelou součástkou z auta, jejíž výměna na jeho autě mu chybí ke štěstí.
„To se musí vyměnit, to se úplně sype!“ informuje mě během kalkulací, kdy propočítává, co by se mohlo stát a kolik by to pak mohlo stát! Vezme to letem světem přes katastrofické scénáře, zaútočí na moje city přes děti, což jsou na ženu zbraně nejúčinnější – chlapské.
Jsem poražena, souhlasím s obětováním společné kreditky se sklopenou hlavou, zatímco manžel si mne ruce. Součástka je zakoupena rychle, ale při montáži je zjištěna další závada a pak další a další. Když už je auto na zvedáku, tak se přece vymění i výfuk, pak i nějaká ramena (zatímco moje ramena cítí tíži, ačkoliv nemusí fyzicky pracovat jako ta manželova při mé rekonstrukci), čepy, čidlo, oleje, destičky…..a nakonec se dojde k závěru, že auto by bylo lepší poslat do světa.
Po pár dnech je koupě jiného vozu dokončena. Muž je šťastný! Já o poznání méně, ale neříkám nic. Vím, že moje chvíle zase přijde. Ale vím, že i jeho.
Prostě to tak je na tom světě k mému úžasu zařízené už odmalička. Stačí se jen dívat. Když jsem třeba odcházela s mladším synem na hřiště, vzal si s sebou svoji novou pušku. Už když jsme se blížili k hloučku dětí, vykoukla z něj holčička a volala na Kubu. Ten ke spolužačce okamžitě běžel a začal jí vysvětlovat, co má za typ zbraně. Vedl sáhodlouhý monolog, zatímco ta holčička se před ním nakrucovala, hrála si s flitříky na tričku, tahala ho a všemožně jinak na sebe upozorňovala. Když Kuba na chvilku ustal v samomluvě, vyčítavě se na něj podívala a rozhořčeně se do něj pustila: „Kubo, ty sis vůbec nevšiml mýho trička?“ Přitom si přejela vykrojení na ramínkách, zavlnila se tak, že třpyt z flitrů by toho nebohého chlapce snad i dokázal oslepit, ale ten jen přelétl zrakem její róbu a nezúčastněně jí oznámil: „ No co? Růžový, no? Ale ty sis, Míšo, jako vůbec nevšimla, že ta moje puška má světelný laser!!!“
Jó, každý si holt hlídá to svoje.
V pokoji praskla ta malá lišta.
V autě začíná něco strašně vrzat.
Kreditce kručí v břiše, a tak budeme chvíli předstírat, že jsme slepí a hluší. Aspoň na okamžik Marťan a Venuše na jedné planetě.
Ale, jak tak přemýšlím, na nové tričko mi snad ještě v kasičce zbylo, tak doufám, že si manžel všimne……
Když ano, pochválím mu jeho nové svíčky do auta. Vždyť přece o tom to je…..
