Šmarjá, rosteš pro ......
„Mami, máme pro tebe před koncem roku pozměňovací návrh,“ přišli mi do koupelny oznámit oba synové a dvouhlasně pokračovali, aby mě seznámili s jeho obsahem. Šlo totiž o zvýšení kapesného, a ti dva se rozhodli protlačit tento nový zákon, dokud není jejich otec doma, a mají tedy jistotu, že projde hlasováním.
„Tak mami, my s Kubou jsme pro, takže je to dva proti jedné, takže návrh byl přijat!“ pronesli věcně, ale narazili na moje veto.
Během večera mě pak zkoušeli zlomit slušným chováním, při neúspěchu dokonce neváhali použít úplatků a neštítili se ani zastrašování. Později přešli na jinou taktiku, která měla vynést mamon alespoň pro toho jednoho, který byl momentálně v mém dosahu. Pochopitelně za pomoci kydání špíny na toho druhého.
Co mi to jenom připomínalo?
U pětiletého Kuby už jsem se s tímto „politickým“ chováním setkala v létě. Tenkrát se rozhodoval, zda omráčí kámoše na hřišti jízdou na velkém kole svého bratra nebo zda jim předvede svůj nový skejt. Tenkrát jsem se smála, jak může vypadat klukovské rozhodování „být či nebýt“. Nerozhodl se, a tak odjížděl na kole a skejt svěřil do mých rukou i s plným batohem chráničů.
Když jsme se přiblížili k hřišti, obhlédl situaci, jestli ho jako na velkém kole vidí co nejvíc lidí, a když se cítil dosti obdivován, předal mi kolo, vzal si skejt do podpaží a frajersky kolébavou chůzí se dohoupal až ke skupince dětí.
„Tý jo, ty máš ale husťáckej skejt, můžem to taky zkusit?“ zněly óchavé dětské věty a dotazy směrem k Jakubovi, který měl vyprsenou hruď v obvyklé oblasti ramen a právě se nadechoval.
„No můžete, ale předem vás důrazně upozorňuju, že je to velmi ale opravdu velmi náročné a těžké!“ přešel na spisovnou mluvu, jak to dělává, když má pocit, že je nejdůležitějším člověkem na zemi.
„Ty hele, a naučíš nás to?“ žadonila skupinka kluků a jedna dívenka. Syn, jenž se cítil fakt důležitě, začal dlouhé školení, kdy jim doslovně přesně popsal, jak se musí nahýbat, aby kolečka správně zareagovala tu nalevo, tu napravo, jak se zrychluje, zpomaluje, otáčí, skáče(!), brzdí….a nakonec předal to kouzelné prkno i s chrániči do nedočkavých rukou dětí v hloučku okolo něj.
I zralé švestky by mohly závidět! Když bylo pádů tak akorát, zvedl se jeden z kluků, naštvaně rozepnul sucháče na kolenou i loktech, vrazil vše Kubovi do náruče, hodil po něm pohledem, který by nedokázal ani kdejaký akční hrdina, a nasupeně ucedil mezi zuby: „Víš co, když seš tak chytrej, tak nám to teda ukaž, zatím jenom radíš!“ Kuba v poklidu odložil k batohu všechny chrániče, vzal si skejt do ruky, obhlídl ho ze všech stran, jako by ještě chvíli zvažoval to, co mu právě bylo sděleno, ale nakonec s ledovým klidem nahodil úsměv na rtech a s tónem i stylem politika zareagoval: „ A říkal jsem snad, že JÁ(!) to umím?! Já přece jen říkal, že je to velmi ale opravdu velmi náročné a těžké!“ Po těchto slovech odešel středem.
Právě v tuto chvíli se mi setkaly ty dvě myšlenky – můj syn roste pro politiku nebo pro kriminál? Když to tak poslední dobou kolem sebe sleduju, tak mi dochází, že ono je to vlastně v podstatě jedno. Napadalo mě i takové to matkovské „bít či nebít“, ale to by asi nepomohlo. Takže nezbývá než dokolečka vysvětlovat, že kdo chce kázat vodu, musí ji umět i pít a třeba se v ní i topit. A jen ten je frajer, kdo si na své cestě ke slávě neváhá rozbít kolena a spadnout přitom nejednou na zadek. Kéž je tam na výsluní jednou frajerský nával, třeba pak bude líp.
Já hlasuji pro! Aby bylo příští rok(y) líp! A vy? Zkusme protlačit tento pozměňovací návrh ještě před koncem tohoto roku, ale prozatím nám všem přeji, aby alespoň ten nadcházející nový rok byl plný pohody, lásky, zdraví, štěstí a dobrých rozhodnutí…….
Ivana Vejvodová
Každý si holt hlídá to své
Manžel přede mnou utíká, gestikuluje nesouhlasně rukama, pokouší se přede mnou zavřít dveře, ale já jsem neoblomná. Škvírkou mezi futry mu šermuji malou lištou, jejíž přivrtání mi chybí ke štěstí. Lišta nad dětskou postel, která by držela rákos.
Ivana Vejvodová
Tak co to tu teda tak strašně smrdí?
„Proboha, co to tu tak strašně smrdí?“ pomyslela jsem si před časem v koupelně, když jsem zahájila večerní hygienu. Během pár vteřin jsem měla jasno. Vlastně spíš zatmění. A to doslova. Chcete-li si změnit pohled na svět, dejte si na obličej místo pleťové vody odlakovač na nehty.
Ivana Vejvodová
Co se ve škole neučí
Nadechla jsem se, abych přemýšlela o tom, co mi právě řekl starší syn. Kabina starého výtahu mi připadala stejná jako jindy. Ale možná má pravdu. Možná je dobré občas se zastavit, aby člověk s postupem času neztratil ten jasný pohled zpátky přes rameno a zároveň tím získal pravdivější pohled pod nohy a nejlíp ještě dál.
Ivana Vejvodová
Nesnáším to přerušovaný
Když už se do toho dám, mám to ráda rychle. Žádné zdržování nebo rozptylování! To jenom plýtvá silami. Těším se jen na konec, protože jako skoro každá vdaná ženská nemám čas ztrácet čas. Jdu tvrdě jen za tou slastí na konci. Tu totiž zbožňuju.
Ivana Vejvodová
Nebuď baba, pochlap se!
„No tak mi poraď,“ loudila jsem na osmiletém synovi aspoň jedno písmenko, když jsme hráli slovní hru Šibenice, kterou dostal od Ježíška. Jen se škodolibě usmál a posunul o další políčko, aby mi mohl oběsit hlavu.
Ivana Vejvodová
Obráceně a zvráceně!
Když jsem před pár dny chystala mikulášské balíčky pro svoje děti, zjistila jsem, že spravedlnost už asi neexistuje. Ona se totiž člověku většinou nevyplatí, a nakonec trpí ten, kdo to myslel dobře.
Ivana Vejvodová
Hledám ďábla, značka - potřebuju upsat duši
„Ivanko, máš košilku?“ zní mi v uších otázka mojí osmdesátičtyřleté babičky pokaždé, když teploměr nemilosrdně sjede zase o něco blíž nule. Jsem nepoučitelná a zase ji nemám. Zato mám pěknou rýmu a kašel. Jenže dneska si říkám zlatá rýma.........
Ivana Vejvodová
Dejcháš, hejbou se ti prsa!
Donedávna poslouchaly moje uši, že jsem ještě mladá a nemám z toho či onoho rozum. Jak já se těšila, že jednou nastane doba, kdy já budu ta „nejchytřejší“, ale dneska už bohužel vím, že to byl jen další znak mé nezralé naivity a rozumové absence.
Ivana Vejvodová
O spěchání a píchání
Z čekárny je slyšet hádka dvou mužů, který z nich by měl jít dřív na řadu. Oba děsně spěchají. Pořadová čísla se zdají být zbytečná, protože ve frontě by se ta pozice prý určitě hlídala líp, ačkoli tu projdou za tři hodiny i tři stovky lidí, a řada z nich by stát ani nevydržela. Ale fronta by podle nich byla jistota, přitom stačí na tabuli sledovat to svoje číslo. Někdy je to čekání opravdu na dlouho. Čas plyne....
Ivana Vejvodová
Tlačí? Nevadí, už znám svoji cenu
Ono se řekne „jabko“. Prý nepadá daleko od stromu, ale přesto se může lehce stát, že se zakutálí pěkně daleko. Až do míst, kam bychom se my sami nikdy neodvážili.
Ivana Vejvodová
Pořád ho honím
Znáte to. Jsou dny, kdy máte pocit, že když někdo tam nahoře plánoval noc a den, musel děsně šetřit časem. Přinejmenším aspoň tu noc mohl o pár hodin prodloužit. A možná šetřil i při rozkreslování projektu lidského těla. Jedna nebo dvě ruce navíc by se hodily a dva kyblíky nervů k dobru by taky bodly. Třeba bychom přestali v životě tolik spěchat a vymlouvat se na to, že čas jsou peníze.
Ivana Vejvodová
Dneska neumírej
Tušila jsem, že na mě něco leze. Ten den jsem se cítila jako pan Hanzlík ve filmu „Noc na Karlštejně“. Nepřepadl mě sice mor ani cholera. Dna to taky nebyla, ale to nemění nic na tom, že i zvednutí malíčku pro mě bylo nadlidským úkolem. A jako rána z milosti se dostavila synova zrada. Žádné záchranné akce, žádná empatie. Jen ta zrada a vzdor.
Ivana Vejvodová
Lepší ocas v hrsti než .....
„Pámbů vám to splatí na dětech,“ slibovalo mi hodně pacientů v době, kdy jsem byla ještě svobodná a bezdětná holka. Tenkrát jsem se na to strašně těšila a těch avízovaných splátek jsem se nemohla dočkat. Probouzet se jako maminka v reklamách, kdy k ní ráno přiběhnou děti a skočí jí do postele, zatímco tatínek už nese podnos se snídaní a s ručně vymačkaným pomerančovým džusem. Tak to byl můj sen.
Ivana Vejvodová
Slyším nohu růst
Ještě nedávno jsem si myslela, že „boží mlýny“ se ocitly v nějaké daleké krajině, kde vládne úplné bezvětří. Ale vánku naštěstí neporučíš, a tak je zřejmě přece jen uvedl zpátky do pohybu, aby zachovaly tu pozemskou rovnováhu a dál nekompromisně mlely.
Ivana Vejvodová
Ručníkama proti nevěře
„Mami, nevíš náhodou, ale fakt jenom náhodou, kde máme čistý ručníky?“ ptal se mě takhle jedno víkendové odpoledne skoro osmiletý Matěj a já dostala záchvat smíchu. Náhodou jsem to totiž věděla.
Ivana Vejvodová
Mám to ráda takhle
Ten první mi tvrdil, že jsem kočka, co ji perfektně vymodeloval stvořitel, jenže pak přišel ten druhý, co na nějaké lichotky neměl náladu, a tak jsem se dozvěděla krutou pravdu o nemilosrdnosti času.
Ivana Vejvodová
Muž může a otec tuplem!
„Mami, seš si jistá, že nečekáš další mimino?“ vypálil ze tmy předsíně sedmiletý Matěj, když chlapským okem zhodnotil moje břicho krátce po Vánocích. Je tedy pravda, že ručička na váze změnila své působiště o nějakou tu čárečku doprava, ale kalhoty ještě dokážou bez problémů dopravit knoflík k dírce, tak se mě panika zmocnila jen lehce.
Ivana Vejvodová
Jak jsem měla v ložnici čtyři chlapy a na prsou hady
Manželství má prý dostávat občas pořádnou dávku osvěžení, a protože teď v zimě pletené tlusté ponožky a svetr, co báječně hřeje namrzlá záda, hrají hlavní roli, rozhodla jsem se polechtat manžela jinými svršky. Muži prý vidí život jinak než my ženy, a tak je třeba podle toho jednat.
Ivana Vejvodová
Muže? Zatáhnout a přiškrtit!
„Přiškrtit! Slečno, když chcete, aby vám neutíkal, tak jedině zatáhnout a přiškrtit!“ vyplula mi z paměti věta právě v okamžiku, kdy moje výchovné taktiky na dětech opět zklamaly.
Ivana Vejvodová
Kus žvance = ocas v bezpečí
S tím, jak za okny padají další a další sněhové vločky, plamínky ze svíček promítají v obýváku svoji tajemnou stínohru a dětské prstíky nedočkavě otvírají okýnka svých adventních kalendářů, představuji si, jaké to asi bude za pár let.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 96
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5157x
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/takhle-by-nechtel-umirat-nikdo-z-nas-pise-vrchni-sestra-z-nymburske-nemocnice.html
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/umirani-covid-nemocnice-vrchni-sestra-nymburk-nemocnice-20210315.html