Ivana Vejvodová

Obráceně a zvráceně!

12. 12. 2011 13:18:03
Když jsem před pár dny chystala mikulášské balíčky pro svoje děti, zjistila jsem, že spravedlnost už asi neexistuje. Ona se totiž člověku většinou nevyplatí, a nakonec trpí ten, kdo to myslel dobře.

Jedna čokoláda Matějovi, jedna Kubovi, jedny bonbóny sem, druhé tam, oříšky doprava, oříšky doleva....., a pak došlo na žvýkačky. Koupila jsem retro balíček Pedro, jenže těch žvejk v něm bylo pět, tudíž jsem tím spravedlivým dělením hodila do každého balíčku po dvou, abych předešla psychické újmě jednoho ze synů, a lichou pátou si nacpala do pusy. Chtěla jsem si zavzpomínat na to krásné dětství, mlela pantama jako o život a vychutnávala tu božskou chuť holčičích let. Jenže po chvilce se ozvalo křupnutí, a já ucítila šílenou bolest. Ta, teď už hnusná, lepkavá růžová hmota mi vyrvala plombu, a skousnutím jsem si rozlomila zbytek stoličky. Co jsem taky čekala? Chtěla jsem si zavzpomínat na dětství? Chtěla! Tak se povedlo. Jako holka jsem taky žádnou plombu neměla a sem tam mi chyběl i nějaký ten zub. A v podobném vzpomínavém duchu to pokračovalo i dál k zubaři, kde jsem odevzdala obsah své peněženky. Koneckonců jako malá jsem taky nedisponovala žádnými finančními prostředky, a jak tak sleduju zprávy a politiku zítřků, myslím, že se brzo vrátím v čase i do období ještě dřívějšího, kdy jsem mívala ten holý zadek.

„Mami, proč se pořád tak maskuješ, proč nezůstaneš takhle hezká?“ ptal se mě mladší syn nedávno ráno, když jsem si nanášela na obličej přijatelnější verzi na vstup mezi lidi.

„No, abych byla ještě krásnější,“ odpověděla jsem mu logicky, načež mě sjel kritickým pohledem a dodal, že se mi to ale fakt nějak nepovedlo. Další důkaz toho, že trpí ten, kdo to myslí dobře (v mém případě šlo o dobrý skutek, abych neděsila lid v mém okolí), byl na světě. Poslední dobou mám zkrátka pocit, že dost věcí se děje nějak obráceně a často i dost zvráceně. Kamarádka mi vyprávěla, jak přišla domů a její manžel myl okna, pral záclony a navíc se u toho usmíval. Ona byla v šoku, ale její choť ji uklidnil svým vysvětlením, že jsou přece manželé, a měli by se o práci doma dělit spravedlivě, aby to nebylo vždycky jenom na jednom. Kamarádka v té euforii slíbila, že příště zase udělá ona něco za něj. To ovšem netušila, že bude o víkendu skládat uhlí a čistit kotel.

Příští rok na to půjdu taky obráceně. S hodností je konec. A doufám, že pátého prosince mi přistane u dveří minimálně metrák brambor a dva metráky uhlí. No není snad i tohle zvrácenost? Hodní dostávají žvejkačky (dosaďte si cokoli jiného, rýmuje se třeba prdlačky), z kterých se nic neuvaří a navíc blbě hoří. A zlobiví? Takovéhle poklady (brambory, uhlí, ale možno dosadit i kufříky a kapříky)!

Anebo ne, zůstanu radši stejně hloupá. Zvyk je holt zvyk. Aspoň se mi bude lépe vzpomínat. Jdu tedy napsat Ježíškovi a přimluvit se, aby probral ty líné „boží mlýny“, nechal pod každým stromečkem v zemi kousek zdravého rozumu, spravedlnosti, dvě špetky gentlemanství, hrstku pravé ženskosti, dětem více dětskosti a hlavně několik pytlů zdraví a třeba i brambor nebo uhlí. Hlavně ať je teplo duši, nohám i žaludku.

Autor: Ivana Vejvodová | karma: 37.14 | přečteno: 6525 ×
Poslední články autora