Donedávna poslouchaly moje uši, že jsem ještě mladá a nemám z toho či onoho rozum. Jak já se těšila, že jednou nastane doba, kdy já budu ta „nejchytřejší“, ale dneska už bohužel vím, že to byl jen další znak mé nezralé naivity a rozumové absence.
Obvykle nevyčnívám z řady, a tak jsem jako většina matek nemožná, hloupá a ničemu nerozumějící. Trochu chytrá jsem možná byla jen několik týdnů, to než se první syn naučil mluvit. Před pár dny už ale zapálil na dortu svoji osmou svíčku, tudíž mi začalo být jasné, že ten narozeninový plamen právě začíná nemilosrdně žhnout tu jeho nevinnou dětskou duši. Ten „ohýnek“ na dortu mě možná jen připravoval na léta příští, co mnohdy připomínají spíš oheň pekelný. Předpuberta je holt tady. Ale jelikož vím, že člověk si v těžkých chvílích má představit něco mnohem horšího, aby si zmírnil utrpení, učinila jsem tak i já, a v představě uzřela svůj zapálený dort včetně žáru od přibývajících svíček, jenž připomíná spíš trénink na žár krematorní. Zabralo to. Hned mi bylo líp.
„Mami, nechceš si s náma jít hrát?“ dostala jsem nečekaně od chlapců, nabídku, a vědomí, že mě ti dva chtějí mezi sebe, mi hřálo naivně tu moji hloupou duši.
„Chci, ale nesmíte se spolu hádat a prát, jasný? Tak na co si budeme hrát?“ hořela jsem nedočkavostí, ale brzy jsem zhasla.
„Budeme si hrát na druhou světovou válku. Jo a, mami, nemusíš se bát, my se nebudem prát, my budeme s Kubou spojenci a ty, mami, ty budeš Němec,“ při posledním slově na sebe spiklenecky mrkli, a já v jejich očích četla, že zhynu děsnou smrtí. Spletla jsem se. Dostala jsem čistý zásah do srdce a směla jsem umřít okamžitě. Jen Matěj měl připomínku k mému předsmrtnému projevu, při němž jsem padala přesně podle jeho instrukcí z mého úkrytu do válečného zákopu mezi postelí a topením. Navíc mladší Kuba pořád křičel, že to nemá cenu, když padám tak pomalu, a k tomu ještě pořád dýchám, protože střelený nepřítel musí padat rychle a dýchat teda rozhodně nesmí! Chvíli jsem oponovala, že to není pravda, a já že nedýchám, jenže Jakub mě usvědčil: „Jojo, dejcháš, hejbou se ti prsa!“
S tou smrtí zkrátka Kuba poslední dobou nedá pokoj. Když ho babička po týdnu prázdnin u ní vracela do mé mateřské náruče, byla jsem podrobena několikadennímu nátlaku v podobě hovorů na toto téma, které probíral s tou mojí mámou. Večer mi vyznával lásku slovy, že jednou chce být zpopelněn jedině se mnou a bydlet ve stejném hrobě. Začala jsem přemýšlet, jak mu tu myšlenku vyhnat z hlavy, ale čas a dětský rozum i to vědomí, že my dospělí jsme hloupí, zapracoval za mě. Kuba dospěl k názoru, že když už bude do smrti hodnej, tak nikdy nezemře. Už jsem se vůbec nepokoušela dopátrat, jak to dokáže až do té smrti, když k ní vlastně nemá nikdy dojít.
Od toho dne se morbidní téma pozvolna vytrácelo, zlehka jsme o něj brnkli jen nedávno, když jsem při návratu z práce nemohla najít otce rodiny. Kuba si hrál v obýváku s oblíbeným dárkem od té samé babičky, co ho v létě zasvětila do tajů posmrtného (ne)života. Přinesla mu totiž kdysi velkou skleněnou dózu se sirkami. Prý aby si mohl skládat různé obrazce. Škrtátko jsem z toho sice zabavila, ale ony ty děti moc dobře poznají, kdy někde něco chybí. Stejně jako vědí, že maminka patří k tatínkovi, polštář k peřině nebo peníze k peněžence (pravda i s maminkou to platidlo ladí velmi hezky), vědí bezpečně i to o sirkách a škrtátku. A tak jako správný kluk hledá po bytě alternativu, z které by vznikl ten soulad a posléze zážeh.
„Kubo, kde máš otce, on tady není!?“ zněla tedy automaticky moje otázka směrem k tomu pyromanovi.
„Táta odpočívá v pokoji,“ oznámil tajemně a hororově mi máchal sirkou před obličejem. Manžela jsem naštěstí našla po chvilce úplně živého. Hlídání syna ho zmohlo natolik, že si prý na chvíli sednul na záda v dětském pokoji. Ono člověka opravdu někdy vyčerpává to bojování s tvrdohlavým dítětem, co vám natruc bude tvrdit, že bílá je černá, noc je den a českého heraldického lva nepovažuje za náš znak, ale bude se hádat, že tam kde je tenhle lev, se prodávají auta značky Peugeot.
A tak dneska, stejně jako kdysi moje maminka mně, svým hochům říkám, že jsou ještě moc mladí a nemají z toho či onoho rozum. Jenže se bojím, že jak budou růst a opravdu moudřet, budou nakonec dost chytří i na to, aby poznali, že já ten rozum s pokročilým věkem ztrácím. Ale na jedno se těším moc. To až se s dětmi ocitnu snad aspoň na chvíli v tom průsečíku času, kdy si „budeme rovni“. Jen si musím dávat pozor, abych z toho všeho, co se na tom světě děje, nedobrovolně nezblbla a ten znak, teď už zralé naivity a rozumové absence, se neprojevil ještě před tím očekávaným průsmykem. První příznaky už se bohužel začínají objevovat. Včera jsem míjela autem autobusovou zastávku a lidé na mě mávali, kynuli pravicí a popocházeli. Zpomalila jsem a i já tedy začala mávat, abych jim udělala radost, ale v tom na mě zezadu zatroubil autobus. Ta zastávka byla totiž na znamení.
Jdu si koupit lecitin a podat si žádost do domova důchodců. Naštěstí mám ještě trochu rozum, takže vím, že vzhledem k čekacím lhůtám je nejvyšší čas. A dokud se mi hejbou prsa, tak je to dobrý. Mám jistotu, že dýchám.
