Ono se řekne „jabko“. Prý nepadá daleko od stromu, ale přesto se může lehce stát, že se zakutálí pěkně daleko. Až do míst, kam bychom se my sami nikdy neodvážili.
Můj starší syn má jasno. Radši to ve škole nějak přetrpí, půjde na vysokou, jednou bude vydělávat hodně peněz a za ženu si vezme nějakou prima ženskou. Ale vlastně i ten mladší už má svůj budoucí život jasně dán. Nemá sice ještě žádné ambice, ale peníze? Tak ty si bude vybírat přece v bankomatu. Jen ženu zatím do budoucna žádnou nechce. Prý by mu brala jeho hračky. Ale zajedno se svým bratrem je. A to v názoru, že nejdůležitější a největší výhrou v životě je jejich mužské pohlaví, protože kdyby měl „bejt“ Matěj jednou matka, tak by přišel o nervy, jelikož my, co tuhle roli zastáváme, jsme podle něj fakt dost děsný, a tak by sám se sebou určitě nevydržel. Zato Kuba má úplně jiný důvod, proč je rád, že není ženou. Prsa! Ty se mu sice moc líbí, ale ta „prsenka“ by ho určitě dost tlačila.
Vlastně mě jejich úvaha donutila k zamyšlení a snažila jsem se dopátrat, jestli jsem to tím svým ženstvím opravdu neprohrála na plné čáře. Někdy je to totiž vážně umění vydržet sama se sebou a ta „prsenka“ fakt často dost tlačí. Navíc hlavně žena by měla vždycky znát svoji cenu, pod kterou se prý nemá snížit. Jenže jaká ta cena je, to jsem dlouho nevěděla. Až jednoho prázdninového dne jsem se dopátrala. Při návštěvě prodejny v jedné brdské vesničce za mnou čtyřletý Jakub chodil jako ocásek a nakonec mě láskyplně pohladil po zádech. Ovšem jen co jsme vyšli ven, kde stál na návsi hlouček lidí, začal vyřvávat jak na jarmarku: „Kdóóó chce koupit mojí mámu?“ Až po chvilce mi došlo, že mi na záda v tom krámu přilepil cenovku.
Už znám svoji cenu - 24,90Kč
Nejdřív jsem se lekla, že je tak nízká, ale pak jsem si řekla, že je to možná dobře. Ty dražší model(k)y totiž často nejsou uzpůsobeny k životu s dětmi. Mohly by se třeba rozbít, zlomit si nehet nebo něco ještě mnohem horšího. Já mám prostě ráda c(ž)eny lidové.
A tak dál koukám, jak ta moje jabka s věkem a gravitací padají, a chtělo by se mi často dát větve stranou a místa eventuálního dopadu vystlat trávou nebo mechem, aby se moc nepotloukla. Ale po chvíli se zase vzpamatuju. Nechci jim klestit cestičku, vždyť se jim třeba v té hlavě těmi častými nárazy trochu rozsvítí. A koneckonců ono být do života aspoň trochu praštěný, to je vlastně obrovská výhoda. Co my víme, jak jsme kdysi při tom pádu z dětství do dospělosti naráželi my. Možná těch nárazů a odvahy mohlo být mnohem víc.
Proto je moc dobře, že občas má některé jablíčko statečnou slupku a větší ambice, dovede se od těch větví víc odrazit a zakutálet se mnohem dál od toho svého stromu. Držme jim na té cestě pěsti. Vždyť čím odvážnější úroda z nás vzejde, tím sladší a vyzrálejší bude mít život. Pak možná stoupne i ta naše cena. Jen doufám, že zůstane pořád tak nějak lidová nebo ještě lépe lidská.
A že nejsem ten chlap? Třeba někdy příště.
