Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pořád ho honím

20. 07. 2011 14:02:24
Znáte to. Jsou dny, kdy máte pocit, že když někdo tam nahoře plánoval noc a den, musel děsně šetřit časem. Přinejmenším aspoň tu noc mohl o pár hodin prodloužit. A možná šetřil i při rozkreslování projektu lidského těla. Jedna nebo dvě ruce navíc by se hodily a dva kyblíky nervů k dobru by taky bodly. Třeba bychom přestali v životě tolik spěchat a vymlouvat se na to, že čas jsou peníze.

„Nene, to ty seš blbec, Matěji!“ ozýval se z pokoje staršího syna hlas toho mladšího. Po chvíli byla slyšet rána a malý Kuba mi přišel do koupelny referovat, že ho Matěj praštil knížkou do hlavy, a jeho teď bolí mozek.

„Kecáááš!“ přeřvával ho Mates, aniž by vyšel ze svého území, na což reagoval ten raněný z bratrů hlasitým hájením si své teorie o ráně vzdělávací pomůckou.

„Tak jak to teda bylo? Praštils ho nebo ne?“ zahájila jsem vyšetřování a čekala na výpověď toho nezletilého pachatele.

„Praštil,“ přiznal vinu, a já se tedy logicky nechápavě dotazovala, proč křičí, že jeho sourozenec kecá.

„No, protože tvrdí, že ho bolí mozek! On totiž fakt žádnej nemá!“ sdělil mi svoji obhajobu a dokonce mi i vysvětlil, proč na Jakuba zaútočil. Prostě neměl čas odpovídat na jeho otravné dotazy. Pak vytáhl tu útočnou zbraň, nalistoval na fotku malého psa a protáhl prosebně pusu. Na chvíli se mi zdálo, že mezi Matesovýma očima a očima toho chlupáče není žádný rozdíl. Oba je měli smutně psí.

„Maty, už jsme o tom mluvili, až nebudu muset chodit do druhé práce, tak ti malého psa koupím, ale teď to prostě nejde,“ vysvětlovala jsem už poněkolikáté tu historku o nedostatku času, ale sama si ještě dobře pamatuju, jak dokáže dítě toužit a jak jsou všechny věcné argumenty těch dospěláků o honění času chabou náplastí. To už ale do hovoru vstoupil věčný oponent Kuba a informoval nás, že on žádného malého psa rozhodně nechce. Ulevilo se mi. Bohužel jen na chvíli.

„Já chci obrovskýho psa!“

„To bysme museli mít dům,“ zněla má odpověď.

„Dyť máme dům,“ nevzdával to.

„Kubo, to je panelák, já myslím dům se zahradou.“

„Jako s plotem?“

„Jo, s plotem“

„Tak ho kup, mami.“

„Nemám na něj peníze.“

„Tak si je vyber v bankomatu.“

„Ani tam nemám peníze.“

„No, tak prostě napiš inzerát na internet, někdo už třeba dům s plotem vůbec nepotřebuje a dá nám ho,“ uzavřel to a bral to jako hotovku. Tahle logická dětská čistota je úžasná. Nezkažená časem. Když se vracel Matěj ze školy v přírodě, ptala jsem se ho, proč má v kufru tolik cizích načatých balíčků papírových kapesníků, a on mi suverénně odpověděl, že neměl čas načínat to svoje velké balení, tak si řekl vždycky holkám o jejich. Po tom, proč během sedmi dnů našpinil jen troje slipy jsem radši už nepátrala a pevně doufám, že tentokrát si u holek nic nepůjčoval. Tady totiž o dětskou čistotu evidentně nešlo. Spíš naopak. Školení o denní výměně prádla proto proběhlo s větším důrazem než to školení před odjezdem, a Mates už radši pospíchal do svého pokoje, kde jeho bratr pořádal nájezd na jeho věci. A protože obě děti učím, aby nebyly lakomé, Matěj bratrovi své hračky (skoro) vždy půjčí, ale pro jistotu na všechno, co opouští jeho pokoj, napíše nebo přilepí cedulku s nápisem – MATĚJÚF MAJETEK. Občas to v Kubově pokoji vypadá jak po nájezdu exekutora.

Další den ráno jsem spěchala zase já. Do práce. Jako každý den se mi i tohoto jitra naskytl pohled na skupinu zhruba padesáti lidí, kteří čekají před poliklinikou. Jsou rozděleni do dvou táborů. Jeden je v klidu a druhý má křečovitě připraveno k našlápnutí. Když se otevřou dveře, snaží se tam členové druhého tábora vecpat co nejdříve. Mladí i staří se předbíhají na schodech, blokují se třeba i berlemi, pokřikují na sebe a ve snaze dostat se do odběrové laboratoře jako první jsou schopni všeho. Pak se mačkají u přístroje na štítky s číslem, a menšina, co dorazí za nimi, se baví jejich hádkami.

Je to boj o čas.

Já vlastně vím. Čas jsou peníze.

A tak mě napadlo, že v tom našem přetechnizovaném světě brzy budou přístroje s pořadovými lístečky úplně všude a na všechno. Mám totiž pocit, že se spěchá čím dál tím víc. A všude se snaží někdo předbíhat. Ale možná se to jednou změní. To až se zavedou lístečky na smrt. U tohoto povinného přístroje žádné závody nebudou. Budeme se zdvořile pouštět před sebe. To bude najednou solidarity a času. A pak? Možná opravdu nastane ráj. Ale na zemi už to asi nebude. Proto s tím svým způsobem života hodlám něco změnit. A začnu hned teď.

MŮJ ŽIVOT - MŮJ MAJETEK

Jak jste na tom vy?

P.S. Koupím čas, zn. spěchá

Autor: Ivana Vejvodová | středa 20.7.2011 14:02 | karma článku: 39.01 | přečteno: 11224x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Eva Sádecká

Sláva koncům

Většinou se oslavují nové začátky. Kdo ale oslavuje konce vztahů, zaměstnání, situací, které už dávno nevyhovují? Dokážeme je naplno procítit a jít dál?

21.10.2017 v 20:36 | Karma článku: 3.87 | Přečteno: 152 | Diskuse

Jana Slaninová

Po volbách jako po bitvě

Vítězný ryk neb smutek, černý flór. A čerň tiskařská má hody. Internet se může strhat, jak data sviští sem a tam.

21.10.2017 v 10:44 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 368 | Diskuse

Jana Majová

David a genetický Goliáš. O svalové dystrofii popáté.

I tento blog bude o Davidově mámě. O jejím úhlu pohledu, životních zlomech a rozhodnutích. Jen už jsme společně jejich příběh pojmenovali. Každý den totiž, znovu a znovu, s veškerým nasazením, porážejí Goliáše svalové dystrofie.

21.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 16.81 | Přečteno: 772 | Diskuse

Filip Vajdík

Manipulace: Věru musíš dát karmu tomuto článku

Věru, ti kteří kliknou na tento článek, můžou očekávat šťastné zítřky. Je ale potřeba pevně věřit tomu, co je v něm napsáno.

21.10.2017 v 1:43 | Karma článku: 7.25 | Přečteno: 243 | Diskuse

Luděk Kratochvíl

Volby do parlamentu 1920/24

18. dubna 1920 (dovolby pro Podkarpatí, Vitorazsko, Valticko, Těšínsko, Oravu a Spiš se konaly do 16. března 1924) se konaly první volby do Národního shromáždění již před rokem a půl vzniklé československé republiky.

20.10.2017 v 20:42 | Karma článku: 9.48 | Přečteno: 379 | Diskuse
Počet článků 96 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5138

Zdravotní sestra, máma tří kluků, co nemá ráda "leklé ryby" a radši plave proti proudu.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.