Dneska neumírej

    Tušila jsem, že na mě něco leze. Ten den jsem se cítila jako pan Hanzlík ve filmu „Noc na Karlštejně“. Nepřepadl mě sice mor ani cholera. Dna to taky nebyla, ale to nemění nic na tom, že i zvednutí malíčku pro mě bylo nadlidským úkolem. A jako rána z milosti se dostavila synova zrada. Žádné záchranné akce, žádná empatie. Jen ta zrada a vzdor.  

    „Kubo, asi umřu,“ vyslala jsem z mých rtů informaci ke čtyřletému synovi, aby ho můj eventuální skon snad nezaskočil.

    „Hmmm,“ vyslal zas on něco z hrdla, aniž by zvedl oči od monitoru, kde vymýšlel další cestu své milované Fifinky, Pindi, Bobíka a Myšpulína, a když mu moje informace konečně doputovala do míst, kde došlo k zážehu (pevně doufám, že to bylo v mozku), otočil se konečně od počítače a bez mrknutí oka mě sjel panickým pohledem.

    „No, mami, dneska neumírej, dneska máme přece ve školce besídku pro maminky! Víš, jak dlouho sme to trénovali? Umři až zejtra, jo?“ vykreslil konec věty šíleně prosebným otazníkem, a tak jsem neodolala a slíbila mu, že svoje poslední vydechnutí teda ještě na chvíli odložím. Co by taky matka pro svoje dítě neudělala. Zvlášť v tomto období, kdy zjistilo, že právě ona není jediná žena na světě, a jeho milostný život mu začíná pořádně motat hlavu.

    „Mami, víš, já miluju paní učitelku Štěpánku a vezmu si jí za ženu,“ oznámil mi chvíli nato, a na můj protest, že je paní učitelka pro něj moc stará, mi navrhl, že si jí teda brát nebude, ale stejně ji nastěhuje k nám domů, protože je strašně krásná a pro tátu bude dobrá. Já se tím pádem prý můžu odstěhovat, když tím tak často vyhrožuju, protože Štěpánka bude dělat všechno za mě. Manžel mlčel, neoponoval, jen se provokativně usmíval, a tak mi moje bydliště zachránila až sama pedagožka, která nabídku mého syna odmítla s odůvodněním, že už jednoho pána doma bohužel má. Škoda, že jsem nemohla zahájit protiútok. Jednak nemám dceru, která by mi dohodila fešného pana učitele, a druhak  učitele ve školce jsem ještě nikdy neviděla. Pomsta se tedy odkládá na neurčito.  

    Ale ať je to jakkoli, stejně bych nakonec neměnila a doufám, že ani Kuba by mě neprodal tak lacině, ačkoli už si období vzdoru úspěšně protahuje o rok a pořád statečně bojuje a vzdoruje. Koneckonců, vždyť na milost už mě taky vzal. Smím doma nakonec zůstat. Hlavně v noci. Ale tuším, že ani to noční hlídání nebude dlouho trvat, a i tam mě jednou zastoupí nějaká jiná Štěpánka. Takže si to zatím užívám.

    „Mami, co znamená slovo TUŠIT?“ ptal se mě včera ten nevděčník, a já si vybavila svoje nejhorší tušení v životě.

    Tenkrát před mnoha lety zastavilo jednu krásnou slunečnou neděli u chalupy auto. Vystoupili z něj dva kolegové mého táty a jak se blížili k našim vrátkům, rysy v obličeji jim tvrdly. Jejich oči se nesmály. Nezářily v tom odrazu slunečních paprsků. Odrážela se v nich jen bolest. Když stáli proti nám, jakoby jim slova zmrzla v hrdle. Mlčeli. Hlavu lehce skloněnou a pořád tak strašně nahlas mlčeli. Tehdy jsem poprvé opravdu TUŠILA. Tušila jsem, že se nepřijeli zastavit na šálek dobré kávy a bábovku. Ten den se z nich stali poslové smrti. Rychle jsem se otočila a utíkala na zahradu. Myslela jsem si, že když před nimi uteču, táta bude pořád žít. Nemohl být přece mrtvý, dokud mi to neřekli. A já je odmítala poslouchat. Chtěla jsem, ať mlčí navěky! Běžela jsem pořád dál proti času a strašně si přála, aby to nebyla pravda. Ale to zatracené tušení mi s tím, jak jsem dorazila k zadnímu plotu, svázalo nohy, a já zůstala stát. V ten okamžik mě dohnala bolavá jistota.

    A tak odpouštím svým prostořekým synům jejich občasné jedovatosti a nevděk. Já přece nebyla jiná a tuším, že za pár let budou svým dětem odpovídat na podobné otázky, smát se a občas si i zoufat. A čeho lituju? Možná, jsem tátovi tenkrát měla zakřičet do ucha: „Tati, dneska neumírej, ještě tě budu v životě mockrát potřebovat!!!“ Třeba by mě opravdu poslechl, vždyť co by rodiče pro své děti neudělali. Ale já to nestihla.

    Proto přeju těm svým dětem a vůbec nám všem, abychom měli víc času. Ještě je toho hodně, co si musíme říct, i kdyby to měl být zpočátku jen vzdor. VZDOR je totiž nezbedným synem matky, co se jmenuje POROZUMĚNÍ.  Musí prostě jen dlouho růst a zrát. Kéž nám ten čas bude dopřán.