Ještě nedávno jsem si myslela, že „boží mlýny“ se ocitly v nějaké daleké krajině, kde vládne úplné bezvětří. Ale vánku naštěstí neporučíš, a tak je zřejmě přece jen uvedl zpátky do pohybu, aby zachovaly tu pozemskou rovnováhu a dál nekompromisně mlely.
Už jako malá holka jsem dost často slýchávala od mámy, že jednou se mi to všechno určitě vrátí. Hlavně v pubertě její výhrůžky gradovaly, a já se tomu jen přiblble usmívala a v duchu si myslela něco o tom, že máma je prostě praštěná a já si to jednou v životě zařídím úplně jinak. Samozřejmě mnohem líp, protože jsem daleko chytřejší než ona.
Omyl. S tím, jak mi přibývají křížky a děti zvětšují slovní zásobu, zvláště tím peprnějším směrem, ze mě čím dál tím častěji mluví právě moje máma. A aby toho nebylo málo, používám i stejná gesta doprovázená stejně opovrhujícím pohledem mých dětí, jaký jsem tehdy vrhala já směrem k té své, podle mě, nemožné stvořitelce.
Uběhlo několik větrných let, kdy se mlýny dotočily i ke mně, a já měla loni „semleto“ skoro naposledy.
Přiškrceným hlasem jsem se tehdy snažila dovolat pomoci na čísle 155, kde jsem hlasu na druhém konci aparátu popsala svoji situaci, že jsem alergička a nemůžu dýchat.
„Klid, maminko, žádnou paniku,“ odpověděla klidně paní, a já nechápala, jak mohla z té první informativní věty poznat, že jsem opravdu maminka. Sice momentálně modrající a natékající do rozměrů Matyldy z filmu Jak utopit dr.Mráčka, ale pořád ještě maminka. Jenže při jejích dalších slovech mi to došlo: „Takže jste prvorodička a neumíte dýchat?“
„Jsem alergička a nemůžu dýchat!“ snažila jsem se to uvést na pravou míru, ale zkuste se škrtit, poprosit někoho, aby vás nafukoval jak pouťový balón, do očí si nalít šťávu z cibule, na celé tělo si vypustit štípavé zrzavé mravence a přitom správně artikulovat. Některé slabiky mi prostě uvízly v krku a živě jsem si představovala, jak ta osoba, na níž závisel můj život, nad mými vyjadřovacími schopnostmi obkroužila očima jamku jak školáček kružnici obřím kružítkem. Přesto mi dál sdělovala profesionálně a trpělivě instrukce jako hysterické a neschopné rodičce.
„Nepanikařte, uvolněte se a dýchejte jako pejsek, nic na tom není, zkuste to – h h h h h h,“ pokusila se mi to předvést, a mě v tu chvíli napadlo, že právě přišla má poslední hodina, kdy bídně pojdu jako ten starý pes. Bez pomoci! A povel nepovel začala jsem panikařit. Jak se říká, během pár sekund mi projel před očima celý můj život. Možná to měl být trest za tříletého Jakuba, kterého jsem pár dní před tím mým umíráním týrala svými pokyny v době jeho dočasné hluchoty po vleklém zánětu. Přiváděla jsem ho v nepříčetné stavy, kdy jsem po něm něco chtěla a on mi chudák vůbec nerozuměl. Asi tak jako já po té chuděře operátorce.
Pochopení se ale nakonec dostavilo a sanitka s pomocí také. Naštěstí mám i staršího syna, který otevřel záchranářům dveře, protože Jakub se slovy „ já se radši schovám, aby mi taky něco nepíchli“ zalezl hned po telefonátu pod postel a odmítal vylézt i po celou dobu zprůchodňování mých dýchacích trubek. Když byl zdravotníky ujištěn, že mu nebude jehelně nic aplikováno, odvážil se na chvíli vylézt, ale první pohled na odulou matku Matyldu, ho zřejmě tak šokoval, že panu doktorovi s vážným výrazem v tváři oznámil, že tuhle ošklivou paní nezná, takže si ji mají odvézt, načež radši znova zaujal bezpečnou pozici pod postelí.
Už zase volně dýchám, sluníčko mi vypaluje do obličeje svoji sílu a s tím, jak teploměr šplhá strmě vzhůru, dochází u nás mezi kluky jako každý rok ke hře na Popelku. Vyhrát má ten, kdo obuje boty z loňska. Bohužel se nám to zatím ještě nikdy nepovedlo a s tím, jakou rychlostí jim roste ta jejich noha, roste jim i to jejich sebevědomí, které je utvrzuje v tom, jací jsou oni skvělí a jak jsme my rodiče nemožní.
Před několika dny přinesl Matěj ukázat písemku z prvouky. Jako první úkol měl napsat na jeden řádek tři svoje kladné vlastnosti, kterých si na sobě cení, a na druhý řádek tři své záporné vlastnosti. Rychle jsem sjela očima na ty dva řádky a dostala záchvat smíchu. Když pominu ty gramatické chyby, informace, které jsem se dověděla, mě úplně omráčily. Na prvním řádku stálo: SEM MILI, SEM PRACOVITI, SEM HODNI. Celý druhý řádek (ten mě zajímal mnohem víc) proškrtnul! Na moje namítnutí, že s řešením toho druhého řádku nesouhlasím, jen mávl rukou a hodil po mně stejným pohledem, jako kdysi já po té svojí mamince.
A tak se navzdory tomu všemu usmívám a nemám strach. Jsem si totiž naprosto jistá, že stačí ještě pár čísel bot a ty mlýny se dotočí i k mým synům. Děti jsou holt jenom děti, říkám si dost často a zároveň si uvědomuji, že to jejich dětství není definitivní, a než se naději, budou se kluci opírat loktem o moje rameno. A čím bude ta jejich noha větší, tím budou stát na zemi pevněji a opírat se o mě čím dál tím míň. Přesto si říkám, ať se klidně točí! Jak ta země, tak i ty boží mlýny. Hlavně si to musíme užít a volně dýchat!
Slyšíte to?
Už zase roste ….. a my? My stárneme, tak neztrácejme čas hloupostmi.
