Co se ve škole neučí
„Mami, cítíš tu krásnou vůni? A ten krásnej zvuk? Doufám, že tenhle výtah nikdy nebudou předělávat, já nesnáším ty nový věci,“ chrlil ze sebe blaženě osmiletý syn, zatímco rukama sahal po stěnách stařičkého dřevěného výtahu v domě, kde bydlí jeho babička. Zvuk tedy připomínal spíš nářek té pravěké kabiny, co prosí o trochu slitování v každodenní službě, ale vlastně to znělo opravdu krásně. Nasála jsem tu „vůni“ a odletěla do dob, kdy jsem tu jezdila stejně stará, jako je teď Matěj. Já zase u té svojí babičky milovala vůni háčkovaných záclon, z jejichž dírek jsem šťourala zbytky škrobu, a zvuk, který vydávala klička starých dvojitých oken při narážení do skleněné tabulky. Kdyby mi tehdy někdo řekl o plastových oknech, možná bych taky dostala strach.
Naštěstí život posílá do cesty náplasti v podobě dětí, s kterými se rány po těch ztrátách zahojí, aby se mohly s tikáním hodin vytvářet zase nové a nové.
„Mami, co je to francouzák?“ položil mi otázku Matěj, a protože u toho byl i mladší syn, který si ťukal na čelo, že jeho starší a chytřejší bratr je natolik hloupej, že nezná nářadí, strhla se slovní bitka.
„Ježiši, Kubo, buď laskavě ticho, já se mámy ptám na něco úplně jinýho, dost důležitého, jasný?!“ Kousla jsem se do koutku a v duchu se snažila vymyslet rychlou odpověď: „No to je, když si dva lidi, co se mají moc rádi, dávají takový vášnivý pusy.“
„Jak jako vášnivý pusy? Co jako dělají přesně!“ nebyl spokojený s mojí odpovědí.
„No,…..dávají si jazyk do pusy jako důkaz lásky,“ vyhrkla jsem ze sebe a čekala na reakci.
„Cože, to jako do pusy toho druhýho? No fůj, tak to teda rozhodně dělat nebudu. Jo a ,mami, až se tohle bude probírat ve škole, tak mi teda jako napíšeš omluvenku, jo?!“ zoufale naléhal a uklidnil se, až když jsem mu řekla, že může být klidný, protože tohle se ve škole neprobírá. Tím náš hovor skončil, protože jsem pospíchala, a na další rozebírání nebyl čas. Vůbec právě ten čas je poslední dobou podpultové zboží, až člověka někdy mrazí, jak jeho nedostatkem možná zabíjí nějaké krásné vzpomínky, co se teprve derou na svět.
Zato, když jsem čekala na manžela, až mě přijede vysvobodit, protože jsem zůstala v kopci s autem a motor už prostě nenaskočil, jsem času měla dost. Ještě jsem setrvačností zajela za zastávku autobusu, vystoupila a jen smutně koukala na projíždějící auta a poslouchala jejich spokojeně předoucí zvuky motorů. Záviděla jsem. Pak zastavil autobus a do ticha tmavého rána se ozvalo: „Závist – zastávka na znamení!“
Nehoda není náhoda. Beru to taky jako znamení, že je prostě potřeba zpomalit nebo na chvíli úplně zastavit. A závist? K čertu s ní. Kdo by záviděl, když může mít tolik krásných vzpomínek. To je vždycky lepší než život s výčitkou, že něco důležitého promeškal. Třeba právě ty rodící se krásné vzpomínky svých dětí. Tohle by ve škole učit mohli. Možná by bylo na světě líp. Já v to aspoň doufám.
Ivana Vejvodová
Každý si holt hlídá to své
Manžel přede mnou utíká, gestikuluje nesouhlasně rukama, pokouší se přede mnou zavřít dveře, ale já jsem neoblomná. Škvírkou mezi futry mu šermuji malou lištou, jejíž přivrtání mi chybí ke štěstí. Lišta nad dětskou postel, která by držela rákos.
Ivana Vejvodová
Šmarjá, rosteš pro ......
Stejně jako na sklo bubnují kapky deště, aby přece jen zkusily tvrdost okenních tabulek, dobývají se mi do hlavy dvě myšlenky, které se ovšem v konečném smyslu nevylučují a míří do jednoho místa.
Ivana Vejvodová
Tak co to tu teda tak strašně smrdí?
„Proboha, co to tu tak strašně smrdí?“ pomyslela jsem si před časem v koupelně, když jsem zahájila večerní hygienu. Během pár vteřin jsem měla jasno. Vlastně spíš zatmění. A to doslova. Chcete-li si změnit pohled na svět, dejte si na obličej místo pleťové vody odlakovač na nehty.
Ivana Vejvodová
Nesnáším to přerušovaný
Když už se do toho dám, mám to ráda rychle. Žádné zdržování nebo rozptylování! To jenom plýtvá silami. Těším se jen na konec, protože jako skoro každá vdaná ženská nemám čas ztrácet čas. Jdu tvrdě jen za tou slastí na konci. Tu totiž zbožňuju.
Ivana Vejvodová
Nebuď baba, pochlap se!
„No tak mi poraď,“ loudila jsem na osmiletém synovi aspoň jedno písmenko, když jsme hráli slovní hru Šibenice, kterou dostal od Ježíška. Jen se škodolibě usmál a posunul o další políčko, aby mi mohl oběsit hlavu.
Ivana Vejvodová
Obráceně a zvráceně!
Když jsem před pár dny chystala mikulášské balíčky pro svoje děti, zjistila jsem, že spravedlnost už asi neexistuje. Ona se totiž člověku většinou nevyplatí, a nakonec trpí ten, kdo to myslel dobře.
Ivana Vejvodová
Hledám ďábla, značka - potřebuju upsat duši
„Ivanko, máš košilku?“ zní mi v uších otázka mojí osmdesátičtyřleté babičky pokaždé, když teploměr nemilosrdně sjede zase o něco blíž nule. Jsem nepoučitelná a zase ji nemám. Zato mám pěknou rýmu a kašel. Jenže dneska si říkám zlatá rýma.........
Ivana Vejvodová
Dejcháš, hejbou se ti prsa!
Donedávna poslouchaly moje uši, že jsem ještě mladá a nemám z toho či onoho rozum. Jak já se těšila, že jednou nastane doba, kdy já budu ta „nejchytřejší“, ale dneska už bohužel vím, že to byl jen další znak mé nezralé naivity a rozumové absence.
Ivana Vejvodová
O spěchání a píchání
Z čekárny je slyšet hádka dvou mužů, který z nich by měl jít dřív na řadu. Oba děsně spěchají. Pořadová čísla se zdají být zbytečná, protože ve frontě by se ta pozice prý určitě hlídala líp, ačkoli tu projdou za tři hodiny i tři stovky lidí, a řada z nich by stát ani nevydržela. Ale fronta by podle nich byla jistota, přitom stačí na tabuli sledovat to svoje číslo. Někdy je to čekání opravdu na dlouho. Čas plyne....
Ivana Vejvodová
Tlačí? Nevadí, už znám svoji cenu
Ono se řekne „jabko“. Prý nepadá daleko od stromu, ale přesto se může lehce stát, že se zakutálí pěkně daleko. Až do míst, kam bychom se my sami nikdy neodvážili.
Ivana Vejvodová
Pořád ho honím
Znáte to. Jsou dny, kdy máte pocit, že když někdo tam nahoře plánoval noc a den, musel děsně šetřit časem. Přinejmenším aspoň tu noc mohl o pár hodin prodloužit. A možná šetřil i při rozkreslování projektu lidského těla. Jedna nebo dvě ruce navíc by se hodily a dva kyblíky nervů k dobru by taky bodly. Třeba bychom přestali v životě tolik spěchat a vymlouvat se na to, že čas jsou peníze.
Ivana Vejvodová
Dneska neumírej
Tušila jsem, že na mě něco leze. Ten den jsem se cítila jako pan Hanzlík ve filmu „Noc na Karlštejně“. Nepřepadl mě sice mor ani cholera. Dna to taky nebyla, ale to nemění nic na tom, že i zvednutí malíčku pro mě bylo nadlidským úkolem. A jako rána z milosti se dostavila synova zrada. Žádné záchranné akce, žádná empatie. Jen ta zrada a vzdor.
Ivana Vejvodová
Lepší ocas v hrsti než .....
„Pámbů vám to splatí na dětech,“ slibovalo mi hodně pacientů v době, kdy jsem byla ještě svobodná a bezdětná holka. Tenkrát jsem se na to strašně těšila a těch avízovaných splátek jsem se nemohla dočkat. Probouzet se jako maminka v reklamách, kdy k ní ráno přiběhnou děti a skočí jí do postele, zatímco tatínek už nese podnos se snídaní a s ručně vymačkaným pomerančovým džusem. Tak to byl můj sen.
Ivana Vejvodová
Slyším nohu růst
Ještě nedávno jsem si myslela, že „boží mlýny“ se ocitly v nějaké daleké krajině, kde vládne úplné bezvětří. Ale vánku naštěstí neporučíš, a tak je zřejmě přece jen uvedl zpátky do pohybu, aby zachovaly tu pozemskou rovnováhu a dál nekompromisně mlely.
Ivana Vejvodová
Ručníkama proti nevěře
„Mami, nevíš náhodou, ale fakt jenom náhodou, kde máme čistý ručníky?“ ptal se mě takhle jedno víkendové odpoledne skoro osmiletý Matěj a já dostala záchvat smíchu. Náhodou jsem to totiž věděla.
Ivana Vejvodová
Mám to ráda takhle
Ten první mi tvrdil, že jsem kočka, co ji perfektně vymodeloval stvořitel, jenže pak přišel ten druhý, co na nějaké lichotky neměl náladu, a tak jsem se dozvěděla krutou pravdu o nemilosrdnosti času.
Ivana Vejvodová
Muž může a otec tuplem!
„Mami, seš si jistá, že nečekáš další mimino?“ vypálil ze tmy předsíně sedmiletý Matěj, když chlapským okem zhodnotil moje břicho krátce po Vánocích. Je tedy pravda, že ručička na váze změnila své působiště o nějakou tu čárečku doprava, ale kalhoty ještě dokážou bez problémů dopravit knoflík k dírce, tak se mě panika zmocnila jen lehce.
Ivana Vejvodová
Jak jsem měla v ložnici čtyři chlapy a na prsou hady
Manželství má prý dostávat občas pořádnou dávku osvěžení, a protože teď v zimě pletené tlusté ponožky a svetr, co báječně hřeje namrzlá záda, hrají hlavní roli, rozhodla jsem se polechtat manžela jinými svršky. Muži prý vidí život jinak než my ženy, a tak je třeba podle toho jednat.
Ivana Vejvodová
Muže? Zatáhnout a přiškrtit!
„Přiškrtit! Slečno, když chcete, aby vám neutíkal, tak jedině zatáhnout a přiškrtit!“ vyplula mi z paměti věta právě v okamžiku, kdy moje výchovné taktiky na dětech opět zklamaly.
Ivana Vejvodová
Kus žvance = ocas v bezpečí
S tím, jak za okny padají další a další sněhové vločky, plamínky ze svíček promítají v obýváku svoji tajemnou stínohru a dětské prstíky nedočkavě otvírají okýnka svých adventních kalendářů, představuji si, jaké to asi bude za pár let.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 96
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5157x
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/takhle-by-nechtel-umirat-nikdo-z-nas-pise-vrchni-sestra-z-nymburske-nemocnice.html
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/umirani-covid-nemocnice-vrchni-sestra-nymburk-nemocnice-20210315.html