Obráceně a zvráceně!
Jedna čokoláda Matějovi, jedna Kubovi, jedny bonbóny sem, druhé tam, oříšky doprava, oříšky doleva….., a pak došlo na žvýkačky. Koupila jsem retro balíček Pedro, jenže těch žvejk v něm bylo pět, tudíž jsem tím spravedlivým dělením hodila do každého balíčku po dvou, abych předešla psychické újmě jednoho ze synů, a lichou pátou si nacpala do pusy. Chtěla jsem si zavzpomínat na to krásné dětství, mlela pantama jako o život a vychutnávala tu božskou chuť holčičích let. Jenže po chvilce se ozvalo křupnutí, a já ucítila šílenou bolest. Ta, teď už hnusná, lepkavá růžová hmota mi vyrvala plombu, a skousnutím jsem si rozlomila zbytek stoličky. Co jsem taky čekala? Chtěla jsem si zavzpomínat na dětství? Chtěla! Tak se povedlo. Jako holka jsem taky žádnou plombu neměla a sem tam mi chyběl i nějaký ten zub. A v podobném vzpomínavém duchu to pokračovalo i dál k zubaři, kde jsem odevzdala obsah své peněženky. Koneckonců jako malá jsem taky nedisponovala žádnými finančními prostředky, a jak tak sleduju zprávy a politiku zítřků, myslím, že se brzo vrátím v čase i do období ještě dřívějšího, kdy jsem mívala ten holý zadek.
„Mami, proč se pořád tak maskuješ, proč nezůstaneš takhle hezká?“ ptal se mě mladší syn nedávno ráno, když jsem si nanášela na obličej přijatelnější verzi na vstup mezi lidi.
„No, abych byla ještě krásnější,“ odpověděla jsem mu logicky, načež mě sjel kritickým pohledem a dodal, že se mi to ale fakt nějak nepovedlo. Další důkaz toho, že trpí ten, kdo to myslí dobře (v mém případě šlo o dobrý skutek, abych neděsila lid v mém okolí), byl na světě. Poslední dobou mám zkrátka pocit, že dost věcí se děje nějak obráceně a často i dost zvráceně. Kamarádka mi vyprávěla, jak přišla domů a její manžel myl okna, pral záclony a navíc se u toho usmíval. Ona byla v šoku, ale její choť ji uklidnil svým vysvětlením, že jsou přece manželé, a měli by se o práci doma dělit spravedlivě, aby to nebylo vždycky jenom na jednom. Kamarádka v té euforii slíbila, že příště zase udělá ona něco za něj. To ovšem netušila, že bude o víkendu skládat uhlí a čistit kotel.
Příští rok na to půjdu taky obráceně. S hodností je konec. A doufám, že pátého prosince mi přistane u dveří minimálně metrák brambor a dva metráky uhlí. No není snad i tohle zvrácenost? Hodní dostávají žvejkačky (dosaďte si cokoli jiného, rýmuje se třeba prdlačky), z kterých se nic neuvaří a navíc blbě hoří. A zlobiví? Takovéhle poklady (brambory, uhlí, ale možno dosadit i kufříky a kapříky)!
Anebo ne, zůstanu radši stejně hloupá. Zvyk je holt zvyk. Aspoň se mi bude lépe vzpomínat. Jdu tedy napsat Ježíškovi a přimluvit se, aby probral ty líné „boží mlýny“, nechal pod každým stromečkem v zemi kousek zdravého rozumu, spravedlnosti, dvě špetky gentlemanství, hrstku pravé ženskosti, dětem více dětskosti a hlavně několik pytlů zdraví a třeba i brambor nebo uhlí. Hlavně ať je teplo duši, nohám i žaludku.
Ivana Vejvodová
Každý si holt hlídá to své
Manžel přede mnou utíká, gestikuluje nesouhlasně rukama, pokouší se přede mnou zavřít dveře, ale já jsem neoblomná. Škvírkou mezi futry mu šermuji malou lištou, jejíž přivrtání mi chybí ke štěstí. Lišta nad dětskou postel, která by držela rákos.
Ivana Vejvodová
Šmarjá, rosteš pro ......
Stejně jako na sklo bubnují kapky deště, aby přece jen zkusily tvrdost okenních tabulek, dobývají se mi do hlavy dvě myšlenky, které se ovšem v konečném smyslu nevylučují a míří do jednoho místa.
Ivana Vejvodová
Tak co to tu teda tak strašně smrdí?
„Proboha, co to tu tak strašně smrdí?“ pomyslela jsem si před časem v koupelně, když jsem zahájila večerní hygienu. Během pár vteřin jsem měla jasno. Vlastně spíš zatmění. A to doslova. Chcete-li si změnit pohled na svět, dejte si na obličej místo pleťové vody odlakovač na nehty.
Ivana Vejvodová
Co se ve škole neučí
Nadechla jsem se, abych přemýšlela o tom, co mi právě řekl starší syn. Kabina starého výtahu mi připadala stejná jako jindy. Ale možná má pravdu. Možná je dobré občas se zastavit, aby člověk s postupem času neztratil ten jasný pohled zpátky přes rameno a zároveň tím získal pravdivější pohled pod nohy a nejlíp ještě dál.
Ivana Vejvodová
Nesnáším to přerušovaný
Když už se do toho dám, mám to ráda rychle. Žádné zdržování nebo rozptylování! To jenom plýtvá silami. Těším se jen na konec, protože jako skoro každá vdaná ženská nemám čas ztrácet čas. Jdu tvrdě jen za tou slastí na konci. Tu totiž zbožňuju.
Ivana Vejvodová
Nebuď baba, pochlap se!
„No tak mi poraď,“ loudila jsem na osmiletém synovi aspoň jedno písmenko, když jsme hráli slovní hru Šibenice, kterou dostal od Ježíška. Jen se škodolibě usmál a posunul o další políčko, aby mi mohl oběsit hlavu.
Ivana Vejvodová
Hledám ďábla, značka - potřebuju upsat duši
„Ivanko, máš košilku?“ zní mi v uších otázka mojí osmdesátičtyřleté babičky pokaždé, když teploměr nemilosrdně sjede zase o něco blíž nule. Jsem nepoučitelná a zase ji nemám. Zato mám pěknou rýmu a kašel. Jenže dneska si říkám zlatá rýma.........
Ivana Vejvodová
Dejcháš, hejbou se ti prsa!
Donedávna poslouchaly moje uši, že jsem ještě mladá a nemám z toho či onoho rozum. Jak já se těšila, že jednou nastane doba, kdy já budu ta „nejchytřejší“, ale dneska už bohužel vím, že to byl jen další znak mé nezralé naivity a rozumové absence.
Ivana Vejvodová
O spěchání a píchání
Z čekárny je slyšet hádka dvou mužů, který z nich by měl jít dřív na řadu. Oba děsně spěchají. Pořadová čísla se zdají být zbytečná, protože ve frontě by se ta pozice prý určitě hlídala líp, ačkoli tu projdou za tři hodiny i tři stovky lidí, a řada z nich by stát ani nevydržela. Ale fronta by podle nich byla jistota, přitom stačí na tabuli sledovat to svoje číslo. Někdy je to čekání opravdu na dlouho. Čas plyne....
Ivana Vejvodová
Tlačí? Nevadí, už znám svoji cenu
Ono se řekne „jabko“. Prý nepadá daleko od stromu, ale přesto se může lehce stát, že se zakutálí pěkně daleko. Až do míst, kam bychom se my sami nikdy neodvážili.
Ivana Vejvodová
Pořád ho honím
Znáte to. Jsou dny, kdy máte pocit, že když někdo tam nahoře plánoval noc a den, musel děsně šetřit časem. Přinejmenším aspoň tu noc mohl o pár hodin prodloužit. A možná šetřil i při rozkreslování projektu lidského těla. Jedna nebo dvě ruce navíc by se hodily a dva kyblíky nervů k dobru by taky bodly. Třeba bychom přestali v životě tolik spěchat a vymlouvat se na to, že čas jsou peníze.
Ivana Vejvodová
Dneska neumírej
Tušila jsem, že na mě něco leze. Ten den jsem se cítila jako pan Hanzlík ve filmu „Noc na Karlštejně“. Nepřepadl mě sice mor ani cholera. Dna to taky nebyla, ale to nemění nic na tom, že i zvednutí malíčku pro mě bylo nadlidským úkolem. A jako rána z milosti se dostavila synova zrada. Žádné záchranné akce, žádná empatie. Jen ta zrada a vzdor.
Ivana Vejvodová
Lepší ocas v hrsti než .....
„Pámbů vám to splatí na dětech,“ slibovalo mi hodně pacientů v době, kdy jsem byla ještě svobodná a bezdětná holka. Tenkrát jsem se na to strašně těšila a těch avízovaných splátek jsem se nemohla dočkat. Probouzet se jako maminka v reklamách, kdy k ní ráno přiběhnou děti a skočí jí do postele, zatímco tatínek už nese podnos se snídaní a s ručně vymačkaným pomerančovým džusem. Tak to byl můj sen.
Ivana Vejvodová
Slyším nohu růst
Ještě nedávno jsem si myslela, že „boží mlýny“ se ocitly v nějaké daleké krajině, kde vládne úplné bezvětří. Ale vánku naštěstí neporučíš, a tak je zřejmě přece jen uvedl zpátky do pohybu, aby zachovaly tu pozemskou rovnováhu a dál nekompromisně mlely.
Ivana Vejvodová
Ručníkama proti nevěře
„Mami, nevíš náhodou, ale fakt jenom náhodou, kde máme čistý ručníky?“ ptal se mě takhle jedno víkendové odpoledne skoro osmiletý Matěj a já dostala záchvat smíchu. Náhodou jsem to totiž věděla.
Ivana Vejvodová
Mám to ráda takhle
Ten první mi tvrdil, že jsem kočka, co ji perfektně vymodeloval stvořitel, jenže pak přišel ten druhý, co na nějaké lichotky neměl náladu, a tak jsem se dozvěděla krutou pravdu o nemilosrdnosti času.
Ivana Vejvodová
Muž může a otec tuplem!
„Mami, seš si jistá, že nečekáš další mimino?“ vypálil ze tmy předsíně sedmiletý Matěj, když chlapským okem zhodnotil moje břicho krátce po Vánocích. Je tedy pravda, že ručička na váze změnila své působiště o nějakou tu čárečku doprava, ale kalhoty ještě dokážou bez problémů dopravit knoflík k dírce, tak se mě panika zmocnila jen lehce.
Ivana Vejvodová
Jak jsem měla v ložnici čtyři chlapy a na prsou hady
Manželství má prý dostávat občas pořádnou dávku osvěžení, a protože teď v zimě pletené tlusté ponožky a svetr, co báječně hřeje namrzlá záda, hrají hlavní roli, rozhodla jsem se polechtat manžela jinými svršky. Muži prý vidí život jinak než my ženy, a tak je třeba podle toho jednat.
Ivana Vejvodová
Muže? Zatáhnout a přiškrtit!
„Přiškrtit! Slečno, když chcete, aby vám neutíkal, tak jedině zatáhnout a přiškrtit!“ vyplula mi z paměti věta právě v okamžiku, kdy moje výchovné taktiky na dětech opět zklamaly.
Ivana Vejvodová
Kus žvance = ocas v bezpečí
S tím, jak za okny padají další a další sněhové vločky, plamínky ze svíček promítají v obýváku svoji tajemnou stínohru a dětské prstíky nedočkavě otvírají okýnka svých adventních kalendářů, představuji si, jaké to asi bude za pár let.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 96
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5157x
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/takhle-by-nechtel-umirat-nikdo-z-nas-pise-vrchni-sestra-z-nymburske-nemocnice.html
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/umirani-covid-nemocnice-vrchni-sestra-nymburk-nemocnice-20210315.html