O spěchání a píchání
Usedám na svoji židli v odběrovém boxu, natahuji si rukavice a zapínám vyvolávací systém. Už mi svítí číslo. Nikdo nejde. Volám do čekárny poprvé. Nikdo se nedostavuje. Čekám…. Volám podruhé. Stále nikdo nejde, a tak ještě čekám. Ani potřetí neusedl na odběrové křeslo hledaný pacient. Posouvám tedy tlačítkem na dalšího v pořadí. Přichází hned. Ten za ním také a posléze další.
Najednou se ale ve dveřích objeví muž, který mi šermuje prvním číslem před obličejem. Rudý rozčílením mi nadává, že jsem ho přeskočila, on navíc děsně spěchá a máme si ten bordel dát laskavě do pořádku. Snažím se mu vysvětlit, že jeho číslo už svítilo, ale on ani na moje třetí zavolání nepřišel, a jelikož nespěchá sám, vzala jsem další pacienty. Pán rudne ještě víc. Rukou mu dávám pokyn, aby si tedy hned sedl. Muž ještě chvíli něco brblá, ale když mu zatahuji ruku škrtidlem a do kloboučku si nasazuji jehlu, změní taktiku. Začne mi lichotit. Kdo by taky před ženou s dlouhou ostrou jehlou vznášel nějaký protest.
Usmívám se.
Vzpomínám si, jak nám paní profesorka na škole vtloukala do hlavy, že i kdybychom měly chuť někoho fyzicky inzultovat nebo i jen dát průchod citům ústy, vždy si musíme vzpomenout na empatii a usmívat se.
Usměji se tedy ještě víc.
Odběr je hotov, pán mi říká, že jsem anděl. Vůbec to necítil.
Usmívám se. Podávám mu náplast s instrukcí, že si má místo vpichu deset minut mačkat, aby neměl modřinu, a pak přelepit. Pán spěchá. Pouští si ruku hned a krev se mu řine po ruce a odkapává na zem. Z žíly má velkou fialovou bouli. Znovu mu opakuji, že si to musí držet a mačkat těch deset minut. Omlouvá se.
Usmívám se, omyji mu ruku, dám mu čisté čtverečky, novou náplast a vytřu krev na zemi.
Muž mi děkuje a rychle odchází za manželkou do čekárny, kde jí hned nadšeně ukazuje svoji modrou loketní jamku, a s komentářem „podívej, jak mě ta kráva zřídila“ se rozhlíží po čekárně, jestli mluvil dost nahlas, aby to slyšelo co nejvíce lidí. Slyšelo. I já nemohla přeslechnout.
Usmívám se. Nohu si fixuji pod židli, protože mi samovolně vykopává, jako by mi neurolog ťukal kladívkem pod čéšku.
Přichází manželka pro nové čtverečky. Pán opět krvácí. Neměl čas držet si vpich a paní byla stejně zvědavá na tu krávu, co tak zřídila jejího muže. Anděl zmizel. Rozplynul se.
Usmívám se a podávám jí čtverečky, novou náplast a volám dalšího pacienta. Ten je krásnou odměnou za předešlé chvíle. Je úžasný. Přidá i nějaký ten fórek a zvedne mi náladu, kterou mi po chvíli zkazí zase nějaký spěchající morous.
Tohle se děje i několikrát denně. Nejen mně. I mým kolegyním ve vedlejších boxech a jediné, co nás uklidňuje, je fakt, že pořád je ještě víc lidí, kteří jsou milí a „disciplinovaní“. Z našich zkušeností totiž nejvíc křičí a prosazují si přednostní odběr lidé, kterým v podstatě nic není. Strašně spěchají a kopou kolem sebe. Zatímco ti opravdu nemocní nebo lidé, kterým třeba zbývá jen pár měsíců života, a chodí k nám pomalu každý týden, sedí tiše v čekárně, sledují svoje číslo a jsou vděčni, když se nám je podaří nabrat třeba až na popáté nebo i z nohy, protože mají žíly zničené chemoterapií. Usmívají se na nás, povzbuzují nás, ať to zkoušíme dál, protože tohle je ta nejmenší bolest, co zažívají za poslední rok či roky. Když se krev konečně objeví ve zkumavce, rozzáří se jim oči, pohladí pohledem a někdy i volnou rukou.
Usmívají se!!!
Poděkují a odejdou. Posadí se mlčky v čekárně, kde si poslední vpich mačkají těch deset minut i déle. Nespěchají. A přitom by mohli. Oni už toho času totiž před sebou mnohdy moc nemají a případnou zlobu by jim člověk moc rád odpustil. Přesto jsou smíření a usmívají se. Mají můj obdiv a věřím, že nejen můj. Kéž by medicína pokročila tak daleko, aby jich bylo co nejméně. Za sebe budu totiž raději, když bude chodit víc těch „spěchajících blbů“ než těch, co nesou ten mnohdy poslední a nejtěžší balvan na zádech.
Přeji nám všem moře času a život bez modřin na těle i na duši……
Ivana Vejvodová
Každý si holt hlídá to své
Manžel přede mnou utíká, gestikuluje nesouhlasně rukama, pokouší se přede mnou zavřít dveře, ale já jsem neoblomná. Škvírkou mezi futry mu šermuji malou lištou, jejíž přivrtání mi chybí ke štěstí. Lišta nad dětskou postel, která by držela rákos.
Ivana Vejvodová
Šmarjá, rosteš pro ......
Stejně jako na sklo bubnují kapky deště, aby přece jen zkusily tvrdost okenních tabulek, dobývají se mi do hlavy dvě myšlenky, které se ovšem v konečném smyslu nevylučují a míří do jednoho místa.
Ivana Vejvodová
Tak co to tu teda tak strašně smrdí?
„Proboha, co to tu tak strašně smrdí?“ pomyslela jsem si před časem v koupelně, když jsem zahájila večerní hygienu. Během pár vteřin jsem měla jasno. Vlastně spíš zatmění. A to doslova. Chcete-li si změnit pohled na svět, dejte si na obličej místo pleťové vody odlakovač na nehty.
Ivana Vejvodová
Co se ve škole neučí
Nadechla jsem se, abych přemýšlela o tom, co mi právě řekl starší syn. Kabina starého výtahu mi připadala stejná jako jindy. Ale možná má pravdu. Možná je dobré občas se zastavit, aby člověk s postupem času neztratil ten jasný pohled zpátky přes rameno a zároveň tím získal pravdivější pohled pod nohy a nejlíp ještě dál.
Ivana Vejvodová
Nesnáším to přerušovaný
Když už se do toho dám, mám to ráda rychle. Žádné zdržování nebo rozptylování! To jenom plýtvá silami. Těším se jen na konec, protože jako skoro každá vdaná ženská nemám čas ztrácet čas. Jdu tvrdě jen za tou slastí na konci. Tu totiž zbožňuju.
Ivana Vejvodová
Nebuď baba, pochlap se!
„No tak mi poraď,“ loudila jsem na osmiletém synovi aspoň jedno písmenko, když jsme hráli slovní hru Šibenice, kterou dostal od Ježíška. Jen se škodolibě usmál a posunul o další políčko, aby mi mohl oběsit hlavu.
Ivana Vejvodová
Obráceně a zvráceně!
Když jsem před pár dny chystala mikulášské balíčky pro svoje děti, zjistila jsem, že spravedlnost už asi neexistuje. Ona se totiž člověku většinou nevyplatí, a nakonec trpí ten, kdo to myslel dobře.
Ivana Vejvodová
Hledám ďábla, značka - potřebuju upsat duši
„Ivanko, máš košilku?“ zní mi v uších otázka mojí osmdesátičtyřleté babičky pokaždé, když teploměr nemilosrdně sjede zase o něco blíž nule. Jsem nepoučitelná a zase ji nemám. Zato mám pěknou rýmu a kašel. Jenže dneska si říkám zlatá rýma.........
Ivana Vejvodová
Dejcháš, hejbou se ti prsa!
Donedávna poslouchaly moje uši, že jsem ještě mladá a nemám z toho či onoho rozum. Jak já se těšila, že jednou nastane doba, kdy já budu ta „nejchytřejší“, ale dneska už bohužel vím, že to byl jen další znak mé nezralé naivity a rozumové absence.
Ivana Vejvodová
Tlačí? Nevadí, už znám svoji cenu
Ono se řekne „jabko“. Prý nepadá daleko od stromu, ale přesto se může lehce stát, že se zakutálí pěkně daleko. Až do míst, kam bychom se my sami nikdy neodvážili.
Ivana Vejvodová
Pořád ho honím
Znáte to. Jsou dny, kdy máte pocit, že když někdo tam nahoře plánoval noc a den, musel děsně šetřit časem. Přinejmenším aspoň tu noc mohl o pár hodin prodloužit. A možná šetřil i při rozkreslování projektu lidského těla. Jedna nebo dvě ruce navíc by se hodily a dva kyblíky nervů k dobru by taky bodly. Třeba bychom přestali v životě tolik spěchat a vymlouvat se na to, že čas jsou peníze.
Ivana Vejvodová
Dneska neumírej
Tušila jsem, že na mě něco leze. Ten den jsem se cítila jako pan Hanzlík ve filmu „Noc na Karlštejně“. Nepřepadl mě sice mor ani cholera. Dna to taky nebyla, ale to nemění nic na tom, že i zvednutí malíčku pro mě bylo nadlidským úkolem. A jako rána z milosti se dostavila synova zrada. Žádné záchranné akce, žádná empatie. Jen ta zrada a vzdor.
Ivana Vejvodová
Lepší ocas v hrsti než .....
„Pámbů vám to splatí na dětech,“ slibovalo mi hodně pacientů v době, kdy jsem byla ještě svobodná a bezdětná holka. Tenkrát jsem se na to strašně těšila a těch avízovaných splátek jsem se nemohla dočkat. Probouzet se jako maminka v reklamách, kdy k ní ráno přiběhnou děti a skočí jí do postele, zatímco tatínek už nese podnos se snídaní a s ručně vymačkaným pomerančovým džusem. Tak to byl můj sen.
Ivana Vejvodová
Slyším nohu růst
Ještě nedávno jsem si myslela, že „boží mlýny“ se ocitly v nějaké daleké krajině, kde vládne úplné bezvětří. Ale vánku naštěstí neporučíš, a tak je zřejmě přece jen uvedl zpátky do pohybu, aby zachovaly tu pozemskou rovnováhu a dál nekompromisně mlely.
Ivana Vejvodová
Ručníkama proti nevěře
„Mami, nevíš náhodou, ale fakt jenom náhodou, kde máme čistý ručníky?“ ptal se mě takhle jedno víkendové odpoledne skoro osmiletý Matěj a já dostala záchvat smíchu. Náhodou jsem to totiž věděla.
Ivana Vejvodová
Mám to ráda takhle
Ten první mi tvrdil, že jsem kočka, co ji perfektně vymodeloval stvořitel, jenže pak přišel ten druhý, co na nějaké lichotky neměl náladu, a tak jsem se dozvěděla krutou pravdu o nemilosrdnosti času.
Ivana Vejvodová
Muž může a otec tuplem!
„Mami, seš si jistá, že nečekáš další mimino?“ vypálil ze tmy předsíně sedmiletý Matěj, když chlapským okem zhodnotil moje břicho krátce po Vánocích. Je tedy pravda, že ručička na váze změnila své působiště o nějakou tu čárečku doprava, ale kalhoty ještě dokážou bez problémů dopravit knoflík k dírce, tak se mě panika zmocnila jen lehce.
Ivana Vejvodová
Jak jsem měla v ložnici čtyři chlapy a na prsou hady
Manželství má prý dostávat občas pořádnou dávku osvěžení, a protože teď v zimě pletené tlusté ponožky a svetr, co báječně hřeje namrzlá záda, hrají hlavní roli, rozhodla jsem se polechtat manžela jinými svršky. Muži prý vidí život jinak než my ženy, a tak je třeba podle toho jednat.
Ivana Vejvodová
Muže? Zatáhnout a přiškrtit!
„Přiškrtit! Slečno, když chcete, aby vám neutíkal, tak jedině zatáhnout a přiškrtit!“ vyplula mi z paměti věta právě v okamžiku, kdy moje výchovné taktiky na dětech opět zklamaly.
Ivana Vejvodová
Kus žvance = ocas v bezpečí
S tím, jak za okny padají další a další sněhové vločky, plamínky ze svíček promítají v obýváku svoji tajemnou stínohru a dětské prstíky nedočkavě otvírají okýnka svých adventních kalendářů, představuji si, jaké to asi bude za pár let.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 96
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5157x
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/takhle-by-nechtel-umirat-nikdo-z-nas-pise-vrchni-sestra-z-nymburske-nemocnice.html
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/umirani-covid-nemocnice-vrchni-sestra-nymburk-nemocnice-20210315.html