Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Mám to ráda takhle

    Ten první mi tvrdil, že jsem kočka, co ji perfektně vymodeloval stvořitel, jenže pak přišel ten druhý, co na nějaké lichotky neměl náladu, a tak jsem se dozvěděla krutou pravdu o nemilosrdnosti času.

    Taky se vám stává, že ráno slyšíte písničku a celý den ji nemůžete dostat z hlavy? Tak přesně tohle já mám už od pradávna. První melodii, co dolehne k mým uším, vsáknu jako houba, a pak se můžu bránit, jak chci, prostě mi zní v uších až do chvíle, než večer opustím svět reality a odpočatě navštívím ten snový ráj. Další ráno mě rádio naladí zase na jinou vlnu, a tak to běží den po dni. Právě nedávno mi před rozbřeskem Jožo Ráž „šeptal“ z repráčku do ouška, že jsem kočka a krásně urobená k tomu. To se to mi to celý den poslouchalo. No jo, jenže den nato Pavel Bobek, zřejmě z nějaké melancholie, dopravil do mých zvukovodů informaci, že celý svět stárne a my stárnem s ním. Ono slyšet to jednou, s člověkem snad nic neudělá, ale poslouchat to celý den? Už po obědě jsem měla pocit, že jsem zestárla do fáze přechodu, ve dvě odpoledne jsem jala podezření, že se mi odvápňují kosti a parodontóza útočí na mojí dutinu ústní, k večeři jsem usedala jako stařena a do postele se odbelhala jak na smrtelné lože. Už vůbec jsem si nepřipadala jako kočka z předešlého dne, ale spíš jako starý spráskaný pes. No, a protože starého psa novým kouskům nenaučíš, tahle píseň o stárnutí mě pronásleduje dodnes.  

    Škoda, že ten čas tak letí a s tím, jak stárne ten svět, vytrácí se jeho nádherné staré kouzlo. Aspoň pro mě ano a stále častěji vzpomínám na svoje dětství. Třeba na to, jak se mi tehdy marodilo. Nejradši jsem měla tu chvíli, kdy mi máma ke gramofonu připravila několik desek, na židli k posteli dala konvici s čajem, hrnek a na lžičku položila prášek, který jsem měla spolknout až se rozzuří pacička budíku, co sebou vztekle mlátila ze strany na stranu. Pak odešla do práce a já zůstala v pokoji sama s angínou a tou hromádkou desek, na níž jsem jindy neměla čas pro samé lítání po venku. Postupně jsem tu hromádku přebírala a poslouchala a poslouchala. Krásně to praskalo, žádná úžasná kvalita, ale já to tak měla ráda. Zachumlala jsem se do peřiny a vychutnávala si ty vzácné okamžiky, kdy jehla gramofonu věrně kopírovala tu černou placku a ze strany vypadala jako loď překonávající vlny na rozbouřeném moři. Občas se zasekla v nějakém kráteru, který na černé hladině vykouzlil zub času, anebo přelétla tajemně o několik vln dál. Místo racků se ozývalo to příjemné praskání, co tak kouzelně podbarvovalo třeba  Hurvínkův hlas, a když proplula vlnami na konec své cesty, zvedla se od hladiny a zakotvila v bezpečí přístavu. Moře došumělo a po pokoji se rozlilo zvláštní ticho. Tohle už naše děti neznají. Svět dokonalého zvuku už tu atmosféru vykouzlit neumí.

    Nebo sourozenecká válka? My nepotřebovali žádné zbraně, my bojovali statickou elektřinou. Kamaše a trocha toho vrtění na posteli, kterou zdobilo leskymo žlutooranžové nebo tyrkysové barvy, byly zárukou kvalitního výboje. Pak stačilo přijít zákeřně zezadu k ségře nebo bráchovi a nečekaně zasadit  ránu, která měla být pomstou třeba za vypité Jovo.

    Moje máma nikdy neběhala po bytě jak paní v reklamě a nerozstřikovala dezinfekci na všechny strany, taky nenosila v kabelce kouzelnou lahvičku na ruce nebo vlhčené ubrousky (ono taky nic takového nebylo). Ale kapesník, ten měla vždycky. V nouzi ho naslinila a drhla nám s ním ulepený obličej od zmrzliny. Na chalupě nám k večeru před jídlem otřela nejdřív obličej, ne snad ze strachu, abychom se něčím nenakazili, ale jako sichr, aby nekrmila někoho cizího, protože přes nánosy špíny, které mělo na svědomí celodenní lítání po lese, jsme nebyli k poznání. Přesto všechno nám bylo krásně a ta nemoc nás navštěvovala opravdu jen výjimečně. Ale když přišla, uměli jsme si ji pořádně užít ve flanelovém pyžámku mezi tapetami roztrhanými od špendlíků, jak jsme se ségrou měnily plakáty našich idolů od Horňáka po Bon Jovi. Jen to od těch dob strašně rychle uteklo. 

    A utíká to dál. Moje kolegyně v práci se smála, že letos po dlouhé době a několika letech neslavení svých narozenin musela použít kalkulačku, protože nemohla věřit tomu, že už jí bude tolik, kolik spočítala jen tak z hlavy.

    „Kubo, jako co mě máš rád?“ ptala jsem se tuhle Jakuba jako král Marušky, abych si trochu zvedla to svoje stárnoucí mateřské sebevědomí. Chvíli přemýšlel, očima těkal po pokoji a já už pesimisticky čekala vyznání typu – mám tě rád jako XP. Co si budeme povídat, dnešní děti ten technický pokrok a svět počítačů milují.

    „Mám tě rád jako…..,“ koulel očima, dokud v nich nezasvítila ta šibalská jiskřička, „už vím, mám tě rád jako MASO!“ Po prvotním šoku jsem zaplesala štěstím. Moje dítě má ještě pořád nezdeformované instinkty. Vždyť už v tom (mně citově bližším) pravěku bylo maso tím nejcennějším a od chlapa snad ani lepší lichotka přijít nemohla.

    Proto doufám, že i moje děti budou jednou vzpomínat na „pravěké“ dětství a vezmou na milost matku, která se rychlému pokroku a rozprašování dezinfekce na všechny strany brání zuby nehty. Bojím se totiž, že jednou už se naše pravnoučata nebudou hezky dětsky cachtat ve vaně, ale budou zavírány do myčky dětí, kde budou podrobeny dezinfekčnímu programu, včetně hubení bakterií a virů, a místo pohádek jim robotické chůvy budou dávat šifrovanou dobrou noc s příchutí studeného kovu, protože rodiče zrovna budou zasedat někde na Marsu. Já bych prostě ten pokrok aspoň trochu zpomalila, a i ten svět by určitě stárnul pomaleji. Možná měl můj muž přece jen před pár dny jistý dokument poslat v původní verzi, ani tak by vlastně nelhal. V kolonce STAV totiž došlo k přesmyčce písmen a místo VDANÁ, tam bylo napsáno VADNÁ. To mě možná vystihuje daleko líp. Já to mám prostě ráda takhle - víc pravěce = lidsky a neasepticky. Prostě všeho s mírou a tak akorát.

     

 

Autor: Ivana Vejvodová | pondělí 14.3.2011 15:27 | karma článku: 37,14 | přečteno: 4502x
  • Další články autora

Ivana Vejvodová

Každý si holt hlídá to své

Manžel přede mnou utíká, gestikuluje nesouhlasně rukama, pokouší se přede mnou zavřít dveře, ale já jsem neoblomná. Škvírkou mezi futry mu šermuji malou lištou, jejíž přivrtání mi chybí ke štěstí. Lišta nad dětskou postel, která by držela rákos.

19.7.2013 v 16:48 | Karma: 32,05 | Přečteno: 3070x | Diskuse| Ostatní

Ivana Vejvodová

Šmarjá, rosteš pro ......

Stejně jako na sklo bubnují kapky deště, aby přece jen zkusily tvrdost okenních tabulek, dobývají se mi do hlavy dvě myšlenky, které se ovšem v konečném smyslu nevylučují a míří do jednoho místa.

30.12.2012 v 19:28 | Karma: 35,52 | Přečteno: 4762x | Diskuse| Ostatní

Ivana Vejvodová

Tak co to tu teda tak strašně smrdí?

„Proboha, co to tu tak strašně smrdí?“ pomyslela jsem si před časem v koupelně, když jsem zahájila večerní hygienu. Během pár vteřin jsem měla jasno. Vlastně spíš zatmění. A to doslova. Chcete-li si změnit pohled na svět, dejte si na obličej místo pleťové vody odlakovač na nehty.

31.7.2012 v 15:50 | Karma: 40,40 | Přečteno: 9756x | Diskuse| Ostatní

Ivana Vejvodová

Co se ve škole neučí

Nadechla jsem se, abych přemýšlela o tom, co mi právě řekl starší syn. Kabina starého výtahu mi připadala stejná jako jindy. Ale možná má pravdu. Možná je dobré občas se zastavit, aby člověk s postupem času neztratil ten jasný pohled zpátky přes rameno a zároveň tím získal pravdivější pohled pod nohy a nejlíp ještě dál.

7.3.2012 v 16:50 | Karma: 29,93 | Přečteno: 3005x | Diskuse| Osobní

Ivana Vejvodová

Nesnáším to přerušovaný

Když už se do toho dám, mám to ráda rychle. Žádné zdržování nebo rozptylování! To jenom plýtvá silami. Těším se jen na konec, protože jako skoro každá vdaná ženská nemám čas ztrácet čas. Jdu tvrdě jen za tou slastí na konci. Tu totiž zbožňuju.

19.1.2012 v 19:00 | Karma: 30,72 | Přečteno: 3846x | Diskuse| Osobní

Ivana Vejvodová

Nebuď baba, pochlap se!

„No tak mi poraď,“ loudila jsem na osmiletém synovi aspoň jedno písmenko, když jsme hráli slovní hru Šibenice, kterou dostal od Ježíška. Jen se škodolibě usmál a posunul o další políčko, aby mi mohl oběsit hlavu.

30.12.2011 v 13:13 | Karma: 31,31 | Přečteno: 2859x | Diskuse| Osobní

Ivana Vejvodová

Obráceně a zvráceně!

Když jsem před pár dny chystala mikulášské balíčky pro svoje děti, zjistila jsem, že spravedlnost už asi neexistuje. Ona se totiž člověku většinou nevyplatí, a nakonec trpí ten, kdo to myslel dobře.

12.12.2011 v 13:18 | Karma: 37,14 | Přečteno: 6525x | Diskuse| Ostatní

Ivana Vejvodová

Hledám ďábla, značka - potřebuju upsat duši

„Ivanko, máš košilku?“ zní mi v uších otázka mojí osmdesátičtyřleté babičky pokaždé, když teploměr nemilosrdně sjede zase o něco blíž nule. Jsem nepoučitelná a zase ji nemám. Zato mám pěknou rýmu a kašel. Jenže dneska si říkám zlatá rýma.........

13.11.2011 v 16:30 | Karma: 33,96 | Přečteno: 3485x | Diskuse| Osobní

Ivana Vejvodová

Dejcháš, hejbou se ti prsa!

Donedávna poslouchaly moje uši, že jsem ještě mladá a nemám z toho či onoho rozum. Jak já se těšila, že jednou nastane doba, kdy já budu ta „nejchytřejší“, ale dneska už bohužel vím, že to byl jen další znak mé nezralé naivity a rozumové absence.

6.10.2011 v 12:40 | Karma: 43,22 | Přečteno: 16247x | Diskuse| Osobní

Ivana Vejvodová

O spěchání a píchání

Z čekárny je slyšet hádka dvou mužů, který z nich by měl jít dřív na řadu. Oba děsně spěchají. Pořadová čísla se zdají být zbytečná, protože ve frontě by se ta pozice prý určitě hlídala líp, ačkoli tu projdou za tři hodiny i tři stovky lidí, a řada z nich by stát ani nevydržela. Ale fronta by podle nich byla jistota, přitom stačí na tabuli sledovat to svoje číslo. Někdy je to čekání opravdu na dlouho. Čas plyne....

3.10.2011 v 13:03 | Karma: 38,55 | Přečteno: 3397x | Diskuse| Ostatní

Ivana Vejvodová

Tlačí? Nevadí, už znám svoji cenu

Ono se řekne „jabko“. Prý nepadá daleko od stromu, ale přesto se může lehce stát, že se zakutálí pěkně daleko. Až do míst, kam bychom se my sami nikdy neodvážili.

5.9.2011 v 14:46 | Karma: 32,40 | Přečteno: 2992x | Diskuse| Osobní

Ivana Vejvodová

Pořád ho honím

Znáte to. Jsou dny, kdy máte pocit, že když někdo tam nahoře plánoval noc a den, musel děsně šetřit časem. Přinejmenším aspoň tu noc mohl o pár hodin prodloužit. A možná šetřil i při rozkreslování projektu lidského těla. Jedna nebo dvě ruce navíc by se hodily a dva kyblíky nervů k dobru by taky bodly. Třeba bychom přestali v životě tolik spěchat a vymlouvat se na to, že čas jsou peníze.

20.7.2011 v 14:02 | Karma: 39,11 | Přečteno: 11701x | Diskuse| Ostatní

Ivana Vejvodová

Dneska neumírej

Tušila jsem, že na mě něco leze. Ten den jsem se cítila jako pan Hanzlík ve filmu „Noc na Karlštejně“. Nepřepadl mě sice mor ani cholera. Dna to taky nebyla, ale to nemění nic na tom, že i zvednutí malíčku pro mě bylo nadlidským úkolem. A jako rána z milosti se dostavila synova zrada. Žádné záchranné akce, žádná empatie. Jen ta zrada a vzdor.

15.6.2011 v 14:24 | Karma: 42,44 | Přečteno: 9530x | Diskuse| Osobní

Ivana Vejvodová

Lepší ocas v hrsti než .....

„Pámbů vám to splatí na dětech,“ slibovalo mi hodně pacientů v době, kdy jsem byla ještě svobodná a bezdětná holka. Tenkrát jsem se na to strašně těšila a těch avízovaných splátek jsem se nemohla dočkat. Probouzet se jako maminka v reklamách, kdy k ní ráno přiběhnou děti a skočí jí do postele, zatímco tatínek už nese podnos se snídaní a s ručně vymačkaným pomerančovým džusem. Tak to byl můj sen.

23.5.2011 v 13:26 | Karma: 35,33 | Přečteno: 4658x | Diskuse| Ostatní

Ivana Vejvodová

Slyším nohu růst

Ještě nedávno jsem si myslela, že „boží mlýny“ se ocitly v nějaké daleké krajině, kde vládne úplné bezvětří. Ale vánku naštěstí neporučíš, a tak je zřejmě přece jen uvedl zpátky do pohybu, aby zachovaly tu pozemskou rovnováhu a dál nekompromisně mlely.

2.5.2011 v 9:24 | Karma: 36,28 | Přečteno: 5657x | Diskuse| Ostatní

Ivana Vejvodová

Ručníkama proti nevěře

„Mami, nevíš náhodou, ale fakt jenom náhodou, kde máme čistý ručníky?“ ptal se mě takhle jedno víkendové odpoledne skoro osmiletý Matěj a já dostala záchvat smíchu. Náhodou jsem to totiž věděla.

10.4.2011 v 15:42 | Karma: 34,38 | Přečteno: 4559x | Diskuse| Ostatní

Ivana Vejvodová

Muž může a otec tuplem!

„Mami, seš si jistá, že nečekáš další mimino?“ vypálil ze tmy předsíně sedmiletý Matěj, když chlapským okem zhodnotil moje břicho krátce po Vánocích. Je tedy pravda, že ručička na váze změnila své působiště o nějakou tu čárečku doprava, ale kalhoty ještě dokážou bez problémů dopravit knoflík k dírce, tak se mě panika zmocnila jen lehce.

21.2.2011 v 14:59 | Karma: 43,55 | Přečteno: 14938x | Diskuse| Osobní

Ivana Vejvodová

Jak jsem měla v ložnici čtyři chlapy a na prsou hady

Manželství má prý dostávat občas pořádnou dávku osvěžení, a protože teď v zimě pletené tlusté ponožky a svetr, co báječně hřeje namrzlá záda, hrají hlavní roli, rozhodla jsem se polechtat manžela jinými svršky. Muži prý vidí život jinak než my ženy, a tak je třeba podle toho jednat.

31.1.2011 v 13:31 | Karma: 37,73 | Přečteno: 4448x | Diskuse| Osobní

Ivana Vejvodová

Muže? Zatáhnout a přiškrtit!

„Přiškrtit! Slečno, když chcete, aby vám neutíkal, tak jedině zatáhnout a přiškrtit!“ vyplula mi z paměti věta právě v okamžiku, kdy moje výchovné taktiky na dětech opět zklamaly.

6.1.2011 v 16:32 | Karma: 43,12 | Přečteno: 13075x | Diskuse| Osobní

Ivana Vejvodová

Kus žvance = ocas v bezpečí

S tím, jak za okny padají další a další sněhové vločky, plamínky ze svíček promítají v obýváku svoji tajemnou stínohru a dětské prstíky nedočkavě otvírají okýnka svých adventních kalendářů, představuji si, jaké to asi bude za pár let.

17.12.2010 v 13:14 | Karma: 39,15 | Přečteno: 8611x | Diskuse| Osobní
  • Počet článků 96
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 5157x
Zdravotní sestra, máma tří kluků, co nemá ráda "leklé ryby" a radši plave proti proudu.

https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/takhle-by-nechtel-umirat-nikdo-z-nas-pise-vrchni-sestra-z-nymburske-nemocnice.html

https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/umirani-covid-nemocnice-vrchni-sestra-nymburk-nemocnice-20210315.html

Seznam rubrik