Muže? Zatáhnout a přiškrtit!

    „Přiškrtit! Slečno, když chcete, aby vám neutíkal, tak jedině zatáhnout a přiškrtit!“ vyplula mi z paměti věta právě v okamžiku, kdy moje výchovné taktiky na dětech opět zklamaly.

    Nejdřív jsem přemýšlela, kdo a kdy mi tuto radu dal, ale vzhledem k tomu, že mi říkal slečno, to muselo být hodně dávno. V pondělí mi sice pracovnice jistého odboru slečnou titulovala, ale vzápětí si kolegyni při pohledu na své brýle postěžovala, že bude potřebovat asi silnější, protože přes tyhle už skoro nevidí. Nakonec jsem si vzpomněla. Ta rada mi byla kdysi udělena, když jsem byla spatřena, jak vlaju ve svých asi patnácti letech za vodítkem při venčení psa.

    „Nic naplat, budu muset vymyslet jiný způsob k paralyzování svých ratolestí,“ pomyslela jsem si po návratu paměti, protože co si budeme povídat, asi by nevypadalo dobře, kdybych děti po ulici vodila s obojkem a na vodítku. Ale něco na tom bude, jelikož když jsem použila u lékaře nouzovou variantu B, zabralo to a lékařka konečně mohla začít s vyšetřením. Už delší dobu jsem totiž přemýšlela o funkci našité kapuci na tričko, protože když si ji dítě (tedy to moje vždycky) nasadí na hlavu, musí automaticky zvednout i ramena a ruce, neboť návrhář oblečku zřejmě nepočítal s tím, že už tak malé dítě má mezi těmito částmi těla a hlavou dokonce i krk. Ten den, kdy mi nakumulované zoufalství v ordinaci měnilo svět do rudých barev, jsem však přehodnotila svůj negativní postoj k těm textilním barbarům. Pod vlivem té rudé barvy jsem totiž využila oné látky vlající za krkem. Stačilo se prostě jen držet rady tehdejšího kolemjdoucího – zatáhnout a přiškrtit. Nohy Jakuba sice chviličku zkoušely pohyb vpřed, ale nakonec se uvedly do naprostého klidu podobně jako kola mého vozu před značkou STOP. Podotýkám, že zatáhnutí i vyšetření nezanechalo na synovi žádnou újmu na zdraví a sestřička mi jen soucitným pohledem přihrála úsměv, a potom mi sdělila, že matky kluků to holt mají  trochu těžší, protože malí chlapi jsou daleko živější než chytré růžové holčičky. Kluci jsou prostě badatelé, co nesnáší nudu, a dokud ten svět neprozkoumají, tak se nezastaví. Vzápětí mě ale uklidnila tvrzením, že všechno má svá pro a proti a nic netrvá věčně. S věkem se prý jejich fyzická aktivita snižuje, imunita začíná mít povážlivé trhliny a virus zvaný „lenora“ zachvátí postupně celý pohybový aparát. Ovšem nesmí se do toho později plést míza. Ta druhá.

    „To jsou pak aktivní víc než dost!“ zvedla ukazováček, obočí srazila nad kořenem nosu a očima přísně koukala přes horní okraj brýlí.

    „Jojo, věřte tomu, já mám doma i s manželem čtyři chlapy, takhle nějak to chodí, tak nechte kluky vydovádět, ono je to přejde,“ přitakávala doktorka a z jejích úst jsem to brala jako recept na tabletky štěstí.

    Už se tolik nerozčiluju, když starší syn při čtení ze slabikáře znuděně poklepává nohama, odbíhá nebo kouká, kde co lítá. Popravdě řečeno ono MÁMA MELE MASO, EMA NESE MÍSU není nikterak dobrodružné téma, ale je fakt, že jeho pozornost se zlepšila, jakmile došlo na věty typu PEPA MÁ JELITO A OTA SALÁM, ale to budou jediné zaznamenané úspěchy poslední doby.

    „Co děláš?“ ptala jsem se Matěje před Silvestrem, když jsem ho spatřila opřeného na gauči, v ruce hrnek, co si do něj manžel dělá kafe, a přiblble koukal po místnosti.

    „Nic, hraju si na tátu,“ usmál se jakoby nic.

    Za chvíli jsem ho v zápalu boje se špinavou podlahou požádala, aby si odnesl z obýváku ty pistolky, co se válely na zemi. Bez odezvy.

    „Slyšíš?“

    Nic.

    „Matěji! Ty mě neslyšíš!“ přidala jsem na důrazu.

    „Mami, já sem ti přece řikal, že si hraju na tátu! Slyšim tě, ale nereaguju, sem línej, chápeš?“ zněla jeho odpověď a já se musela v duchu usmát, jelikož se vlastně potvrzovala teorie té sestřičky. „Lenora“ zralého věku se momentálně usadila u našeho otce. O to větší šok jsem měla předevčírem, když jsem se vrátila z práce domů. Muž po tom, co slyšel šramotit moje klíčky v zámku, vylítl z ložnice a hned ve dveřích mě informoval, že je „úplně vyřízenej“, protože se doteď vůbec nezastavil. I lekla jsem se, že snad ona druhá míza začala se plésti do našeho života, ale ten život mi naštěstí tentokrát nastavil svoji milejší tvář. Tu manželovu, která byla celá otlačená od čtverečků z přehozu na manželské posteli.

    A tak je možná chyba v nás ženách, že po svých mužích pořád něco chceme. Třeba opravdu potřebují víc odpočívat po tom aktivním dětství, bujarém mládí a zápřahu v začátcích manželství. Možná, že právě my tím neustálým rušením budíme tu druhou mízu, která je pak žene někam jinam, kde chtějí dostát svého klidu (samozřejmě až po fázi aktivit). A možná by třeba opravdu  stačilo své muže jen zatáhnout a přiškrtit, aby nikam neutíkali. Ale možná taky ne. Kdoví? Každopádně nepřestávám doufat, že někdo brzy vynalezne antivirotika proti té „lenoře“. Jsou totiž dny, kdy mám pocit, že jsem taky infikovaná a čím jsem starší, tím je těch dnů víc a víc.