Proboha a toho si chceš vzít?
Bylo mi třiadvacet a nemohla jsem se dočkat, až konečně ukážu svého vyvoleného mámě. Připadala jsem si proti své starší sestře méněcenná. Zatímco ona chodila představovat své chlapce domů průměrně v intervalu jednoho měsíce, Petr byl první muž, který souhlasil se „vstupem“ do naší bláznivé rodiny. Do té doby to každá moje láska odmítla buď z důvodu „víš, to už je pak moc navážno“ nebo „na prstě už mě tlačí jeden prstýnek“, za což se dneska docela stydím a majitelkám druhého prstýnku se tímto dodatečně velmi omlouvám. Každopádně Petr nebyl držitelem žádného kroužku a v mých očích byl hrdina.
Hlavně udělat dojem! Dost jsem se bála , aby nedošlo k podobné situaci, jako když sestra představovala svoji definitivní verzi, totiž budoucího manžela. Máma tehdy nehnula brvou a oznámila, že odmítá připravovat další zbytečné pohoštění. Ať laskavě přivede domů jen toho, s kým to myslí vážně. O to větší překvapení pro ní bylo, když se večer rozrazily dveře, v nich stála sestra se svým protějškem a s úsměvem od ucha k uchu oznámila, že to je on. Ten, s kým to myslí vážně. Moje matka v podřepu, ládující pračku, jen pootočila hlavu a spustila svůj monolog.
„Dobrý den, mladý muži, asi jste pochopil, že jsem matka, a tak vás musím varovat, protože je dost dobře možné, že nejste poslední, kdo stojí u nás v předsíni po boku mé dcery. No co s váma? Kafe asi nepijete, pivo nemáme a večeři vám nedáme.“
Prostě trapas jako trám. Nicméně ten chlapec byl opravdu tím posledním a je jím už sedmnáct let. Nepřekazila to ani babička, které se pro Mirunku nezdál dost dobrý.
„Taková hezká holka, vždyť ta by si mohla vybírat!“ opakovala tehdy pořád dokola.
„Babi, tak jí nech bejt, vždyť oni se mají rádi,“ bránila jsem ji.
„Ty mlč, ty jsi úplně jinej případ, ty holt budeš muset počkat na toho, kdo si o tebe řekne!“ zněl její krutý ortel, jenž mi odstartoval docela krušné roky.
Pubertu jsem přežila, vyloupla se z toho „jiného případu“ a o nápadníky nakonec neměla nouzi. Takže představit toho nejdokonalejšího se nezdálo být tak hrozné. Teď jim všem ukážu.
S mámou to proběhlo docela dobře, ovšem první zatěžkávací zkouška před celou rodinou, včetně upřímné babičky, nás čekala na Štědrý den.
Mezi tím jsem byla předhozena své budoucí tchýni.
„No, jste hezká holka, ale Martinka měla větší byt, plat a pracovala v bance,“ informovala mě hned na začátku o bývalé přítelkyni svého syna.
Ano - Martinka měla opravdu všeho víc a taky měla dvě brady. Já jenom jednu.
Přišli vánoce a s nimi ten očekávaný okamžik. Dneska omráčím celou svoji rodinu.
„U nás se nepostíme a v zájmu mamonu jíme čočku i na Štědrý den,“ oznámila jsem miláčkovi.
I kdyby nechtěl, neměl šanci. Protestovat nemohl.
„Ještě vám přidám, do večera daleko, tak ať nemáte hlad,“ doprovázela matka slovy kydnutí vrchovaté naběračky na talíř.
Aby neurazil, snědl všechno. Odpoledne už měl problémy sedět, všemožně se kroutil, později se křečovitě držel gauče, snad ze strachu, aby ho nafouklé břicho nevyneslo na strop vedle špičky vánočního stromku, a nemožně se usmíval. Když nastal čas dárků, byli jsme nahnáni před stromek zvěčnit se na rodinné foto.
„Nevejdete se mi do záběru, jděte víc k sobě,“ komandovala maminka.
„No tak, ještě kousek nebo víte co, Petře, přidřepněte si s Ivčou před ostatní a usmívejte se.“
Chudák můj malý přidřepl, my se usmívali, ale jen do okamžiku prvního nádechu. Nedalo se nic dělat, čočka si razila nekompromisně cestu mezi nás. Všichni upřeli svůj zrak na původního majitele jedovatého plynu, který se tvářil jako že nic. Nesl to statečně! Neutekl a v podstatě vyšel i můj záměr. Všichni byli opravdu omráčeni, i když trochu jinak.
Ivana Vejvodová
Každý si holt hlídá to své
Manžel přede mnou utíká, gestikuluje nesouhlasně rukama, pokouší se přede mnou zavřít dveře, ale já jsem neoblomná. Škvírkou mezi futry mu šermuji malou lištou, jejíž přivrtání mi chybí ke štěstí. Lišta nad dětskou postel, která by držela rákos.
Ivana Vejvodová
Šmarjá, rosteš pro ......
Stejně jako na sklo bubnují kapky deště, aby přece jen zkusily tvrdost okenních tabulek, dobývají se mi do hlavy dvě myšlenky, které se ovšem v konečném smyslu nevylučují a míří do jednoho místa.
Ivana Vejvodová
Tak co to tu teda tak strašně smrdí?
„Proboha, co to tu tak strašně smrdí?“ pomyslela jsem si před časem v koupelně, když jsem zahájila večerní hygienu. Během pár vteřin jsem měla jasno. Vlastně spíš zatmění. A to doslova. Chcete-li si změnit pohled na svět, dejte si na obličej místo pleťové vody odlakovač na nehty.
Ivana Vejvodová
Co se ve škole neučí
Nadechla jsem se, abych přemýšlela o tom, co mi právě řekl starší syn. Kabina starého výtahu mi připadala stejná jako jindy. Ale možná má pravdu. Možná je dobré občas se zastavit, aby člověk s postupem času neztratil ten jasný pohled zpátky přes rameno a zároveň tím získal pravdivější pohled pod nohy a nejlíp ještě dál.
Ivana Vejvodová
Nesnáším to přerušovaný
Když už se do toho dám, mám to ráda rychle. Žádné zdržování nebo rozptylování! To jenom plýtvá silami. Těším se jen na konec, protože jako skoro každá vdaná ženská nemám čas ztrácet čas. Jdu tvrdě jen za tou slastí na konci. Tu totiž zbožňuju.
Ivana Vejvodová
Nebuď baba, pochlap se!
„No tak mi poraď,“ loudila jsem na osmiletém synovi aspoň jedno písmenko, když jsme hráli slovní hru Šibenice, kterou dostal od Ježíška. Jen se škodolibě usmál a posunul o další políčko, aby mi mohl oběsit hlavu.
Ivana Vejvodová
Obráceně a zvráceně!
Když jsem před pár dny chystala mikulášské balíčky pro svoje děti, zjistila jsem, že spravedlnost už asi neexistuje. Ona se totiž člověku většinou nevyplatí, a nakonec trpí ten, kdo to myslel dobře.
Ivana Vejvodová
Hledám ďábla, značka - potřebuju upsat duši
„Ivanko, máš košilku?“ zní mi v uších otázka mojí osmdesátičtyřleté babičky pokaždé, když teploměr nemilosrdně sjede zase o něco blíž nule. Jsem nepoučitelná a zase ji nemám. Zato mám pěknou rýmu a kašel. Jenže dneska si říkám zlatá rýma.........
Ivana Vejvodová
Dejcháš, hejbou se ti prsa!
Donedávna poslouchaly moje uši, že jsem ještě mladá a nemám z toho či onoho rozum. Jak já se těšila, že jednou nastane doba, kdy já budu ta „nejchytřejší“, ale dneska už bohužel vím, že to byl jen další znak mé nezralé naivity a rozumové absence.
Ivana Vejvodová
O spěchání a píchání
Z čekárny je slyšet hádka dvou mužů, který z nich by měl jít dřív na řadu. Oba děsně spěchají. Pořadová čísla se zdají být zbytečná, protože ve frontě by se ta pozice prý určitě hlídala líp, ačkoli tu projdou za tři hodiny i tři stovky lidí, a řada z nich by stát ani nevydržela. Ale fronta by podle nich byla jistota, přitom stačí na tabuli sledovat to svoje číslo. Někdy je to čekání opravdu na dlouho. Čas plyne....
Ivana Vejvodová
Tlačí? Nevadí, už znám svoji cenu
Ono se řekne „jabko“. Prý nepadá daleko od stromu, ale přesto se může lehce stát, že se zakutálí pěkně daleko. Až do míst, kam bychom se my sami nikdy neodvážili.
Ivana Vejvodová
Pořád ho honím
Znáte to. Jsou dny, kdy máte pocit, že když někdo tam nahoře plánoval noc a den, musel děsně šetřit časem. Přinejmenším aspoň tu noc mohl o pár hodin prodloužit. A možná šetřil i při rozkreslování projektu lidského těla. Jedna nebo dvě ruce navíc by se hodily a dva kyblíky nervů k dobru by taky bodly. Třeba bychom přestali v životě tolik spěchat a vymlouvat se na to, že čas jsou peníze.
Ivana Vejvodová
Dneska neumírej
Tušila jsem, že na mě něco leze. Ten den jsem se cítila jako pan Hanzlík ve filmu „Noc na Karlštejně“. Nepřepadl mě sice mor ani cholera. Dna to taky nebyla, ale to nemění nic na tom, že i zvednutí malíčku pro mě bylo nadlidským úkolem. A jako rána z milosti se dostavila synova zrada. Žádné záchranné akce, žádná empatie. Jen ta zrada a vzdor.
Ivana Vejvodová
Lepší ocas v hrsti než .....
„Pámbů vám to splatí na dětech,“ slibovalo mi hodně pacientů v době, kdy jsem byla ještě svobodná a bezdětná holka. Tenkrát jsem se na to strašně těšila a těch avízovaných splátek jsem se nemohla dočkat. Probouzet se jako maminka v reklamách, kdy k ní ráno přiběhnou děti a skočí jí do postele, zatímco tatínek už nese podnos se snídaní a s ručně vymačkaným pomerančovým džusem. Tak to byl můj sen.
Ivana Vejvodová
Slyším nohu růst
Ještě nedávno jsem si myslela, že „boží mlýny“ se ocitly v nějaké daleké krajině, kde vládne úplné bezvětří. Ale vánku naštěstí neporučíš, a tak je zřejmě přece jen uvedl zpátky do pohybu, aby zachovaly tu pozemskou rovnováhu a dál nekompromisně mlely.
Ivana Vejvodová
Ručníkama proti nevěře
„Mami, nevíš náhodou, ale fakt jenom náhodou, kde máme čistý ručníky?“ ptal se mě takhle jedno víkendové odpoledne skoro osmiletý Matěj a já dostala záchvat smíchu. Náhodou jsem to totiž věděla.
Ivana Vejvodová
Mám to ráda takhle
Ten první mi tvrdil, že jsem kočka, co ji perfektně vymodeloval stvořitel, jenže pak přišel ten druhý, co na nějaké lichotky neměl náladu, a tak jsem se dozvěděla krutou pravdu o nemilosrdnosti času.
Ivana Vejvodová
Muž může a otec tuplem!
„Mami, seš si jistá, že nečekáš další mimino?“ vypálil ze tmy předsíně sedmiletý Matěj, když chlapským okem zhodnotil moje břicho krátce po Vánocích. Je tedy pravda, že ručička na váze změnila své působiště o nějakou tu čárečku doprava, ale kalhoty ještě dokážou bez problémů dopravit knoflík k dírce, tak se mě panika zmocnila jen lehce.
Ivana Vejvodová
Jak jsem měla v ložnici čtyři chlapy a na prsou hady
Manželství má prý dostávat občas pořádnou dávku osvěžení, a protože teď v zimě pletené tlusté ponožky a svetr, co báječně hřeje namrzlá záda, hrají hlavní roli, rozhodla jsem se polechtat manžela jinými svršky. Muži prý vidí život jinak než my ženy, a tak je třeba podle toho jednat.
Ivana Vejvodová
Muže? Zatáhnout a přiškrtit!
„Přiškrtit! Slečno, když chcete, aby vám neutíkal, tak jedině zatáhnout a přiškrtit!“ vyplula mi z paměti věta právě v okamžiku, kdy moje výchovné taktiky na dětech opět zklamaly.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 96
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5157x
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/takhle-by-nechtel-umirat-nikdo-z-nas-pise-vrchni-sestra-z-nymburske-nemocnice.html
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/umirani-covid-nemocnice-vrchni-sestra-nymburk-nemocnice-20210315.html