Stejně jako na sklo bubnují kapky deště, aby přece jen zkusily tvrdost okenních tabulek, dobývají se mi do hlavy dvě myšlenky, které se ovšem v konečném smyslu nevylučují a míří do jednoho místa.
„Mami, máme pro tebe před koncem roku pozměňovací návrh,“ přišli mi do koupelny oznámit oba synové a dvouhlasně pokračovali, aby mě seznámili s jeho obsahem. Šlo totiž o zvýšení kapesného, a ti dva se rozhodli protlačit tento nový zákon, dokud není jejich otec doma, a mají tedy jistotu, že projde hlasováním.
„Tak mami, my s Kubou jsme pro, takže je to dva proti jedné, takže návrh byl přijat!“ pronesli věcně, ale narazili na moje veto.
Během večera mě pak zkoušeli zlomit slušným chováním, při neúspěchu dokonce neváhali použít úplatků a neštítili se ani zastrašování. Později přešli na jinou taktiku, která měla vynést mamon alespoň pro toho jednoho, který byl momentálně v mém dosahu. Pochopitelně za pomoci kydání špíny na toho druhého.
Co mi to jenom připomínalo?
U pětiletého Kuby už jsem se s tímto „politickým“ chováním setkala v létě. Tenkrát se rozhodoval, zda omráčí kámoše na hřišti jízdou na velkém kole svého bratra nebo zda jim předvede svůj nový skejt. Tenkrát jsem se smála, jak může vypadat klukovské rozhodování „být či nebýt“. Nerozhodl se, a tak odjížděl na kole a skejt svěřil do mých rukou i s plným batohem chráničů.
Když jsme se přiblížili k hřišti, obhlédl situaci, jestli ho jako na velkém kole vidí co nejvíc lidí, a když se cítil dosti obdivován, předal mi kolo, vzal si skejt do podpaží a frajersky kolébavou chůzí se dohoupal až ke skupince dětí.
„Tý jo, ty máš ale husťáckej skejt, můžem to taky zkusit?“ zněly óchavé dětské věty a dotazy směrem k Jakubovi, který měl vyprsenou hruď v obvyklé oblasti ramen a právě se nadechoval.
„No můžete, ale předem vás důrazně upozorňuju, že je to velmi ale opravdu velmi náročné a těžké!“ přešel na spisovnou mluvu, jak to dělává, když má pocit, že je nejdůležitějším člověkem na zemi.
„Ty hele, a naučíš nás to?“ žadonila skupinka kluků a jedna dívenka. Syn, jenž se cítil fakt důležitě, začal dlouhé školení, kdy jim doslovně přesně popsal, jak se musí nahýbat, aby kolečka správně zareagovala tu nalevo, tu napravo, jak se zrychluje, zpomaluje, otáčí, skáče(!), brzdí….a nakonec předal to kouzelné prkno i s chrániči do nedočkavých rukou dětí v hloučku okolo něj.
I zralé švestky by mohly závidět! Když bylo pádů tak akorát, zvedl se jeden z kluků, naštvaně rozepnul sucháče na kolenou i loktech, vrazil vše Kubovi do náruče, hodil po něm pohledem, který by nedokázal ani kdejaký akční hrdina, a nasupeně ucedil mezi zuby: „Víš co, když seš tak chytrej, tak nám to teda ukaž, zatím jenom radíš!“ Kuba v poklidu odložil k batohu všechny chrániče, vzal si skejt do ruky, obhlídl ho ze všech stran, jako by ještě chvíli zvažoval to, co mu právě bylo sděleno, ale nakonec s ledovým klidem nahodil úsměv na rtech a s tónem i stylem politika zareagoval: „ A říkal jsem snad, že JÁ(!) to umím?! Já přece jen říkal, že je to velmi ale opravdu velmi náročné a těžké!“ Po těchto slovech odešel středem.
Právě v tuto chvíli se mi setkaly ty dvě myšlenky – můj syn roste pro politiku nebo pro kriminál? Když to tak poslední dobou kolem sebe sleduju, tak mi dochází, že ono je to vlastně v podstatě jedno. Napadalo mě i takové to matkovské „bít či nebít“, ale to by asi nepomohlo. Takže nezbývá než dokolečka vysvětlovat, že kdo chce kázat vodu, musí ji umět i pít a třeba se v ní i topit. A jen ten je frajer, kdo si na své cestě ke slávě neváhá rozbít kolena a spadnout přitom nejednou na zadek. Kéž je tam na výsluní jednou frajerský nával, třeba pak bude líp.
Já hlasuji pro! Aby bylo příští rok(y) líp! A vy? Zkusme protlačit tento pozměňovací návrh ještě před koncem tohoto roku, ale prozatím nám všem přeji, aby alespoň ten nadcházející nový rok byl plný pohody, lásky, zdraví, štěstí a dobrých rozhodnutí…….
