Nadechla jsem se, abych přemýšlela o tom, co mi právě řekl starší syn. Kabina starého výtahu mi připadala stejná jako jindy. Ale možná má pravdu. Možná je dobré občas se zastavit, aby člověk s postupem času neztratil ten jasný pohled zpátky přes rameno a zároveň tím získal pravdivější pohled pod nohy a nejlíp ještě dál.
„Mami, cítíš tu krásnou vůni? A ten krásnej zvuk? Doufám, že tenhle výtah nikdy nebudou předělávat, já nesnáším ty nový věci,“ chrlil ze sebe blaženě osmiletý syn, zatímco rukama sahal po stěnách stařičkého dřevěného výtahu v domě, kde bydlí jeho babička. Zvuk tedy připomínal spíš nářek té pravěké kabiny, co prosí o trochu slitování v každodenní službě, ale vlastně to znělo opravdu krásně. Nasála jsem tu „vůni“ a odletěla do dob, kdy jsem tu jezdila stejně stará, jako je teď Matěj. Já zase u té svojí babičky milovala vůni háčkovaných záclon, z jejichž dírek jsem šťourala zbytky škrobu, a zvuk, který vydávala klička starých dvojitých oken při narážení do skleněné tabulky. Kdyby mi tehdy někdo řekl o plastových oknech, možná bych taky dostala strach.
Naštěstí život posílá do cesty náplasti v podobě dětí, s kterými se rány po těch ztrátách zahojí, aby se mohly s tikáním hodin vytvářet zase nové a nové.
„Mami, co je to francouzák?“ položil mi otázku Matěj, a protože u toho byl i mladší syn, který si ťukal na čelo, že jeho starší a chytřejší bratr je natolik hloupej, že nezná nářadí, strhla se slovní bitka.
„Ježiši, Kubo, buď laskavě ticho, já se mámy ptám na něco úplně jinýho, dost důležitého, jasný?!“ Kousla jsem se do koutku a v duchu se snažila vymyslet rychlou odpověď: „No to je, když si dva lidi, co se mají moc rádi, dávají takový vášnivý pusy.“
„Jak jako vášnivý pusy? Co jako dělají přesně!“ nebyl spokojený s mojí odpovědí.
„No,…..dávají si jazyk do pusy jako důkaz lásky,“ vyhrkla jsem ze sebe a čekala na reakci.
„Cože, to jako do pusy toho druhýho? No fůj, tak to teda rozhodně dělat nebudu. Jo a ,mami, až se tohle bude probírat ve škole, tak mi teda jako napíšeš omluvenku, jo?!“ zoufale naléhal a uklidnil se, až když jsem mu řekla, že může být klidný, protože tohle se ve škole neprobírá. Tím náš hovor skončil, protože jsem pospíchala, a na další rozebírání nebyl čas. Vůbec právě ten čas je poslední dobou podpultové zboží, až člověka někdy mrazí, jak jeho nedostatkem možná zabíjí nějaké krásné vzpomínky, co se teprve derou na svět.
Zato, když jsem čekala na manžela, až mě přijede vysvobodit, protože jsem zůstala v kopci s autem a motor už prostě nenaskočil, jsem času měla dost. Ještě jsem setrvačností zajela za zastávku autobusu, vystoupila a jen smutně koukala na projíždějící auta a poslouchala jejich spokojeně předoucí zvuky motorů. Záviděla jsem. Pak zastavil autobus a do ticha tmavého rána se ozvalo: „Závist – zastávka na znamení!“
Nehoda není náhoda. Beru to taky jako znamení, že je prostě potřeba zpomalit nebo na chvíli úplně zastavit. A závist? K čertu s ní. Kdo by záviděl, když může mít tolik krásných vzpomínek. To je vždycky lepší než život s výčitkou, že něco důležitého promeškal. Třeba právě ty rodící se krásné vzpomínky svých dětí. Tohle by ve škole učit mohli. Možná by bylo na světě líp. Já v to aspoň doufám.
