Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Co se ve škole neučí

7. 03. 2012 16:50:52
Nadechla jsem se, abych přemýšlela o tom, co mi právě řekl starší syn. Kabina starého výtahu mi připadala stejná jako jindy. Ale možná má pravdu. Možná je dobré občas se zastavit, aby člověk s postupem času neztratil ten jasný pohled zpátky přes rameno a zároveň tím získal pravdivější pohled pod nohy a nejlíp ještě dál.

„Mami, cítíš tu krásnou vůni? A ten krásnej zvuk? Doufám, že tenhle výtah nikdy nebudou předělávat, já nesnáším ty nový věci,“ chrlil ze sebe blaženě osmiletý syn, zatímco rukama sahal po stěnách stařičkého dřevěného výtahu v domě, kde bydlí jeho babička. Zvuk tedy připomínal spíš nářek té pravěké kabiny, co prosí o trochu slitování v každodenní službě, ale vlastně to znělo opravdu krásně. Nasála jsem tu „vůni“ a odletěla do dob, kdy jsem tu jezdila stejně stará, jako je teď Matěj. Já zase u té svojí babičky milovala vůni háčkovaných záclon, z jejichž dírek jsem šťourala zbytky škrobu, a zvuk, který vydávala klička starých dvojitých oken při narážení do skleněné tabulky. Kdyby mi tehdy někdo řekl o plastových oknech, možná bych taky dostala strach.

Naštěstí život posílá do cesty náplasti v podobě dětí, s kterými se rány po těch ztrátách zahojí, aby se mohly s tikáním hodin vytvářet zase nové a nové.

„Mami, co je to francouzák?“ položil mi otázku Matěj, a protože u toho byl i mladší syn, který si ťukal na čelo, že jeho starší a chytřejší bratr je natolik hloupej, že nezná nářadí, strhla se slovní bitka.

„Ježiši, Kubo, buď laskavě ticho, já se mámy ptám na něco úplně jinýho, dost důležitého, jasný?!“ Kousla jsem se do koutku a v duchu se snažila vymyslet rychlou odpověď: „No to je, když si dva lidi, co se mají moc rádi, dávají takový vášnivý pusy.“

„Jak jako vášnivý pusy? Co jako dělají přesně!“ nebyl spokojený s mojí odpovědí.

„No,.....dávají si jazyk do pusy jako důkaz lásky,“ vyhrkla jsem ze sebe a čekala na reakci.

„Cože, to jako do pusy toho druhýho? No fůj, tak to teda rozhodně dělat nebudu. Jo a ,mami, až se tohle bude probírat ve škole, tak mi teda jako napíšeš omluvenku, jo?!“ zoufale naléhal a uklidnil se, až když jsem mu řekla, že může být klidný, protože tohle se ve škole neprobírá. Tím náš hovor skončil, protože jsem pospíchala, a na další rozebírání nebyl čas. Vůbec právě ten čas je poslední dobou podpultové zboží, až člověka někdy mrazí, jak jeho nedostatkem možná zabíjí nějaké krásné vzpomínky, co se teprve derou na svět.

Zato, když jsem čekala na manžela, až mě přijede vysvobodit, protože jsem zůstala v kopci s autem a motor už prostě nenaskočil, jsem času měla dost. Ještě jsem setrvačností zajela za zastávku autobusu, vystoupila a jen smutně koukala na projíždějící auta a poslouchala jejich spokojeně předoucí zvuky motorů. Záviděla jsem. Pak zastavil autobus a do ticha tmavého rána se ozvalo: „Závist – zastávka na znamení!“

Nehoda není náhoda. Beru to taky jako znamení, že je prostě potřeba zpomalit nebo na chvíli úplně zastavit. A závist? K čertu s ní. Kdo by záviděl, když může mít tolik krásných vzpomínek. To je vždycky lepší než život s výčitkou, že něco důležitého promeškal. Třeba právě ty rodící se krásné vzpomínky svých dětí. Tohle by ve škole učit mohli. Možná by bylo na světě líp. Já v to aspoň doufám.

Autor: Ivana Vejvodová | středa 7.3.2012 16:50 | karma článku: 29.65 | přečteno: 2979x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Anna Rathkopf

Postřižiny aneb chemoterapie mě dolů nedostane

Nikdy nezapomenu na sestřičku při nabídce léčebnýho menu: "Některým ženám zůstane až padesát procent vlasů." povídala vesele sestřička. "Sakra, tak to jste mi to teda neprodala. To neberu." Povídám ještě veseleji já

21.8.2017 v 21:01 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 240 | Diskuse

Jiří Jiroudek

,,Malá" retrospektiva, aneb Jednadvacet, jednadvacet, 68/69

Něco historie, něco prožitků, pár ohlédnutí se za minulostí. Léta šedesátá. A ,,některá“ z dat, která velmi ovlivnila i poznamenala naší historii a osudy mnoha lidí. Několik generací. V mnohém až po dnešek. Takže kousek ze života

20.8.2017 v 23:20 | Karma článku: 10.17 | Přečteno: 265 | Diskuse

Andrea Špičáková

Útok v Barceloně pohledem z Katalánska

Je to sice už tři dny, co katalánskou metropoli ochromil zásah několika bláznů, kteří ublížili nevinným lidem, ale po návratu z Barceloně nedalekého Lloret de Mar bych okomentovala situaci, jak to vypadalo Katalánsku hodiny poté.

20.8.2017 v 20:53 | Karma článku: 28.44 | Přečteno: 1059 | Diskuse

Lucie Gavendová

Svět se mění a my s ním

Foukám do popela, který se rozlétává na všechny světové strany. Foukám do něj stejně, jako jednou někdo foukne do toho prachu, který zbyde po mě. Člověče, prach jsi, a v prach se obrátíš.

20.8.2017 v 14:30 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 245 | Diskuse

Jan Tichý

Třístovkové bilancování

Říkal jsem si, kdy provedu nějaké změny na blogu, nejlépe vyměním profilovou fotku, aby tam nestrašila pořád ta stejná (postupem času letitá).

20.8.2017 v 12:35 | Karma článku: 6.24 | Přečteno: 139 | Diskuse
Počet článků 96 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5137

Zdravotní sestra, máma tří kluků, co nemá ráda "leklé ryby" a radši plave proti proudu.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.