„Ivanko, máš košilku?“ zní mi v uších otázka mojí osmdesátičtyřleté babičky pokaždé, když teploměr nemilosrdně sjede zase o něco blíž nule. Jsem nepoučitelná a zase ji nemám. Zato mám pěknou rýmu a kašel. Jenže dneska si říkám zlatá rýma………
„Matěji, dělej, vstávej, máma píchá tátu!!!!“ ječel onehdá mladší syn na bratra v půl šesté ráno a už si sunul židli do první řady, aby prý viděl líp, až bude z otce stříkat ta krev. „A, mami, ať to tátu bolí, jo? Kolik máš zkumavek? Cože?! Jenom dvě!?“ zklamaně komentoval dění v kuchyni, což manželovi vehnalo do hlavy otázku, zda to dítě, co nemá absolutně žádné slitování, opravdu vzešlo z jeho stáje. Vzešlo, jiných důkazů mám dost.
Dny plynuly a my, stejně jako většina lidí, žili v poklusu a nepřipouštěli si, že by něco mělo být v nepořádku. Jenže bylo, a manžel i ten náš krevmilující syn se ocitli na jedné z životních křižovatek, kde dopravní obsluha života postavila divné značky, co mohou člověka poslat do temné slepé uličky. Manžela čekala magnetická rezonance mozku, a já začala uzavírat ty bláhové sázky s panem Osudem. Tyhle chvíle mě mění v infantilní holčičku, která si dává pokud možno splnitelné úkoly, aby měla jakoby klidnější duši. Když projedou tři auta, než dojdu k támhleté lampě, dopadne to dobře. Když bude na parkovišti aspoň jedno červené auto…. Když stihnu přejít silnici jen na tolik a tolik kroků…..Když budu mít v mailu aspoň jeden vzkaz….
A když pak dojdou sázky, začnu šmelit. … Nabízím Osudu výměnou část svého zdraví. Třeba ohluchnutí na jedno ucho, nějaký nepotřebnější prst, jednu ledvinu nebo aspoň blbou rýmu jako trám….
„Táto, už jsi byl u toho doktora?“ ptal se po nějakém čase Jakub manžela, což nás od něj oba dost překvapilo.
„A u kterýho?“ opáčil muž.
„No u toho, co má zjistit, jestli tam máš ten mozek?“ zintenzivnil svůj dotaz syn a já se musela smát. „No vidíš, miláčku, třeba nakonec zjistí, že tam ani žádnej nemáš, tak co by tam asi dělal nádor? To ho mít ani nemůžeš,“ snažila jsem se odlehčit situaci, a i Kuba taťku ubezpečil, že se stejně nemusí bát, protože tam určitě prodávají jiné mozky, takže když to dopadne špatně, koupí si prostě nějaký jiný. Lepší. Pak si šel do pokoje pro svoje korunky a nabídl se velkoryse, že ho tátovi zaplatí. Tahle chvíle snad muže o té genové shodě přesvědčila nadobro.
A nakonec už jen čekání….Nesnáším to slovo. Minuty se vlečou….dny jsou jak týdny….a pak verdikt…
BEZ NÁLEZU!!!!!!
Děkuju Osudu a slibuju, že splním cokoli na světě.
„Jen splň aspoň jeden ze svých slibů,“ jakoby mi odpovídal shora a snad se i spiklenecky pousmál….Kývu hlavou a čekám, co bude.
MÁM ŠÍLENOU RÝMU!!! A košilka za to určitě nemůže. Zabralo to, a já se začínám znovu sázet a nabízet další kousek z mého zdraví, aby i náš mladší syn svoje nově odhalené velké trápení ustál. Osude, co třeba to ucho? Nebo chceš radši tu ledvinu? Jen ber, hlavně ať to pomůže. Upíšu se třeba i ďáblovi a jako bonus slíbím, že začnu nosit košilky, aby i ta moje stařičká babička měla klidnější spánek.
