„Pámbů vám to splatí na dětech,“ slibovalo mi hodně pacientů v době, kdy jsem byla ještě svobodná a bezdětná holka. Tenkrát jsem se na to strašně těšila a těch avízovaných splátek jsem se nemohla dočkat. Probouzet se jako maminka v reklamách, kdy k ní ráno přiběhnou děti a skočí jí do postele, zatímco tatínek už nese podnos se snídaní a s ručně vymačkaným pomerančovým džusem. Tak to byl můj sen.
Stačilo, aby stromy párkrát převlékly svůj kabát z listí, a ranní skoky do peřin jsou i u nás na denním pořádku. Jenže jednu neděli to bylo jinak. Žádné děti. Jen to zvláštní funění u mojí hlavy, co mi tak nekompromisně vstoupilo do snu. Pak mě to pohladilo po tváři, a já otevřela oči v domnění, že mě políbil manžel. Zřejmě má zase rýmu. Proč by jinak tak funěl. Jenže u tváře jsem neměla našpulené horké rty svého muže, ale obrovský, dlouhý a růžový ocas. To už jsem zaslechla smích dětí, a další ocas mi polechtal chodidlo, které mi vykukovalo v nohách postele. Takže na skoky nakonec došlo. Jen scénář byl trochu naruby, protože jsem skákala já. Ven z postele.
„Mami, neboj se, Fanouš tě jenom přišel pozdravit,“ snažil se mi Matěj sdělit mezi záchvatem smíchu a mým lapáním po dechu podle něj normální informaci, během níž se mu po ruce až k ramenu proháněla bílá myš zakoupená otcem předešlého dne.
„No, mami, fakt se neboj, Lojza tě taky přišel pozdravit,“ dodával strašně vážně Jakub, lovící tu svoji druhou myšku malými prstíky mezi pelestí a matrací, a nakonec mi s ní bimbal před obličejem sem tam, jak ji držel za ten dlouhý ocas, a přesvědčoval mě o její roztomilosti.
Napadlo mě, že to musí být jedna z těch slibovaných splátek. To jsem asi o ty pacienty prorokující mi tu dětskosplátkovou budoucnost moc dobře nepečovala. Ale úplnou jistotu o své špatné práci ve zdravotnictví jsem nabyla až v den velkého úklidu při boji proti prachu a špinavému prádlu. Kuba, aby mi ulehčil, totiž zvedl můj zvonící telefon a cizímu chlapovi (z banky) se jal sdělovat, že maminka k telefonu nemůže, protože právě „pere prachy“. Zlatí ochočení domácí bílí myšáci. Ve vazbě jsou určitě jen myši šedé a divoké.
Ale jak se říká - vrána k vráně sedá, a tak zřejmě i můj muž teď splácí své hříchy, protože děti nešetří ani jeho. Hlavně mladší Kuba. Nevím, jak to mají ostatní tatínkové, ale můj manžel v přítomnosti jiných dam zatahuje břicho, prsí hruď a vůbec se všemožně snaží. No, a vzhledem k tomu, že mateřská školka je místo, kde je velká koncentrace mladých a hezkých maminek, má vždy zajištěné obecenstvo. Není to ale tak dlouho, co se vrátil z toho „dětského nápravného zařízení“ naprosto zdrcen se slovy, že už tam nikdy nemůže, jelikož to moje(!) dítě mu udělalo pěknou ostudu. Muž, občerstven ředkvičkami, se totiž posadil na minilavičku v šatně, aby pomohl synovi s oblékáním. Jenže sedět v tak nepřirozené poloze, přitom zatahovat břicho, prsit hruď a vůbec vypadat dobře, to dá obrovskou práci a nafukující efekt ředkviček se s tím absolutně neslučuje. Ale dekorum je nutné zachovat za každé situace. I udržel tedy z posledních sil v krku ten zvuk vyluzovaný vzduchem a polkl. Jenže vydechnout prostě člověk musí, a ten manželův výdech z polohy dětské lavičky nebyl daleko synovy hlavičky.
„ Fůůůj, cítíte všichni ten smrad z mýho táty?!“ začal tam Jakub řvát jak na lesy, takže to slyšeli úplně všichni, a manžel si přál být menší a menší, až by byl úplně nejmenší, aby se vešel pod tu minilavičku.
Možná to byl trest za to, že koupil Fanouše a Lojzu. A možná je zkrátka náš život jedna velká pohádka, protože v těch bývá zlo vždy po zásluze potrestáno. Manžel to poznal na vlastní ústa, když si v domnění, že sbírá kousek čokolády, strčil do pusy hnědý kousek pocházející od myšáka. Přesněji řečeno - ze zadní části toho hlodavce. Ovšem s odstupem času musím uznat Jakubovo tvrzení o myší roztomilosti. Tedy týkající se jen té přední části a ještě ze vzdálenosti aspoň deseti centimetrů. Ale přesto dělám pokroky a už jsem Fanouše i pohladila. Lojzu ne.
Náš rodičovský život holt považují naše děti za něco podobného jako život s popletenou doživotní hypotékou. Posílají nám své tvrdé splátky a my za ně ještě platíme. Ale naštěstí je tu řešení. Můžeme si nastavit dobu dětské fixace na nás rodičích a k tomu úměrnou úrokovou sazbu. Já jsem pro, aby byla hodně vysoká. Úroky si pak můžeme vybrat v podobě sladkých pusinek, pevných objetí, milých slůvek, rozzářených očí a bytu plného smíchu. A pokud se splácí včas a ty úroky vybíráme pravidelně, budeme mít na světě za osmnáct let kouzelnou lidskou bytost, která ačkoli bude vůči nám bez jakýchkoliv smluvních závazků, bude už doživotně naše. Je to to nejkrásnější osobní vlastnictví na celém světě, kdy se úroky vybírají i po skončení splátek. A co je víc?
