Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mám to ráda takhle

14. 03. 2011 15:27:56
Ten první mi tvrdil, že jsem kočka, co ji perfektně vymodeloval stvořitel, jenže pak přišel ten druhý, co na nějaké lichotky neměl náladu, a tak jsem se dozvěděla krutou pravdu o nemilosrdnosti času.

Taky se vám stává, že ráno slyšíte písničku a celý den ji nemůžete dostat z hlavy? Tak přesně tohle já mám už od pradávna. První melodii, co dolehne k mým uším, vsáknu jako houba, a pak se můžu bránit, jak chci, prostě mi zní v uších až do chvíle, než večer opustím svět reality a odpočatě navštívím ten snový ráj. Další ráno mě rádio naladí zase na jinou vlnu, a tak to běží den po dni. Právě nedávno mi před rozbřeskem Jožo Ráž „šeptal“ z repráčku do ouška, že jsem kočka a krásně urobená k tomu. To se to mi to celý den poslouchalo. No jo, jenže den nato Pavel Bobek, zřejmě z nějaké melancholie, dopravil do mých zvukovodů informaci, že celý svět stárne a my stárnem s ním. Ono slyšet to jednou, s člověkem snad nic neudělá, ale poslouchat to celý den? Už po obědě jsem měla pocit, že jsem zestárla do fáze přechodu, ve dvě odpoledne jsem jala podezření, že se mi odvápňují kosti a parodontóza útočí na mojí dutinu ústní, k večeři jsem usedala jako stařena a do postele se odbelhala jak na smrtelné lože. Už vůbec jsem si nepřipadala jako kočka z předešlého dne, ale spíš jako starý spráskaný pes. No, a protože starého psa novým kouskům nenaučíš, tahle píseň o stárnutí mě pronásleduje dodnes.

Škoda, že ten čas tak letí a s tím, jak stárne ten svět, vytrácí se jeho nádherné staré kouzlo. Aspoň pro mě ano a stále častěji vzpomínám na svoje dětství. Třeba na to, jak se mi tehdy marodilo. Nejradši jsem měla tu chvíli, kdy mi máma ke gramofonu připravila několik desek, na židli k posteli dala konvici s čajem, hrnek a na lžičku položila prášek, který jsem měla spolknout až se rozzuří pacička budíku, co sebou vztekle mlátila ze strany na stranu. Pak odešla do práce a já zůstala v pokoji sama s angínou a tou hromádkou desek, na níž jsem jindy neměla čas pro samé lítání po venku. Postupně jsem tu hromádku přebírala a poslouchala a poslouchala. Krásně to praskalo, žádná úžasná kvalita, ale já to tak měla ráda. Zachumlala jsem se do peřiny a vychutnávala si ty vzácné okamžiky, kdy jehla gramofonu věrně kopírovala tu černou placku a ze strany vypadala jako loď překonávající vlny na rozbouřeném moři. Občas se zasekla v nějakém kráteru, který na černé hladině vykouzlil zub času, anebo přelétla tajemně o několik vln dál. Místo racků se ozývalo to příjemné praskání, co tak kouzelně podbarvovalo třeba Hurvínkův hlas, a když proplula vlnami na konec své cesty, zvedla se od hladiny a zakotvila v bezpečí přístavu. Moře došumělo a po pokoji se rozlilo zvláštní ticho. Tohle už naše děti neznají. Svět dokonalého zvuku už tu atmosféru vykouzlit neumí.

Nebo sourozenecká válka? My nepotřebovali žádné zbraně, my bojovali statickou elektřinou. Kamaše a trocha toho vrtění na posteli, kterou zdobilo leskymo žlutooranžové nebo tyrkysové barvy, byly zárukou kvalitního výboje. Pak stačilo přijít zákeřně zezadu k ségře nebo bráchovi a nečekaně zasadit ránu, která měla být pomstou třeba za vypité Jovo.

Moje máma nikdy neběhala po bytě jak paní v reklamě a nerozstřikovala dezinfekci na všechny strany, taky nenosila v kabelce kouzelnou lahvičku na ruce nebo vlhčené ubrousky (ono taky nic takového nebylo). Ale kapesník, ten měla vždycky. V nouzi ho naslinila a drhla nám s ním ulepený obličej od zmrzliny. Na chalupě nám k večeru před jídlem otřela nejdřív obličej, ne snad ze strachu, abychom se něčím nenakazili, ale jako sichr, aby nekrmila někoho cizího, protože přes nánosy špíny, které mělo na svědomí celodenní lítání po lese, jsme nebyli k poznání. Přesto všechno nám bylo krásně a ta nemoc nás navštěvovala opravdu jen výjimečně. Ale když přišla, uměli jsme si ji pořádně užít ve flanelovém pyžámku mezi tapetami roztrhanými od špendlíků, jak jsme se ségrou měnily plakáty našich idolů od Horňáka po Bon Jovi. Jen to od těch dob strašně rychle uteklo.

A utíká to dál. Moje kolegyně v práci se smála, že letos po dlouhé době a několika letech neslavení svých narozenin musela použít kalkulačku, protože nemohla věřit tomu, že už jí bude tolik, kolik spočítala jen tak z hlavy.

„Kubo, jako co mě máš rád?“ ptala jsem se tuhle Jakuba jako král Marušky, abych si trochu zvedla to svoje stárnoucí mateřské sebevědomí. Chvíli přemýšlel, očima těkal po pokoji a já už pesimisticky čekala vyznání typu – mám tě rád jako XP. Co si budeme povídat, dnešní děti ten technický pokrok a svět počítačů milují.

„Mám tě rád jako.....,“ koulel očima, dokud v nich nezasvítila ta šibalská jiskřička, „už vím, mám tě rád jako MASO!“ Po prvotním šoku jsem zaplesala štěstím. Moje dítě má ještě pořád nezdeformované instinkty. Vždyť už v tom (mně citově bližším) pravěku bylo maso tím nejcennějším a od chlapa snad ani lepší lichotka přijít nemohla.

Proto doufám, že i moje děti budou jednou vzpomínat na „pravěké“ dětství a vezmou na milost matku, která se rychlému pokroku a rozprašování dezinfekce na všechny strany brání zuby nehty. Bojím se totiž, že jednou už se naše pravnoučata nebudou hezky dětsky cachtat ve vaně, ale budou zavírány do myčky dětí, kde budou podrobeny dezinfekčnímu programu, včetně hubení bakterií a virů, a místo pohádek jim robotické chůvy budou dávat šifrovanou dobrou noc s příchutí studeného kovu, protože rodiče zrovna budou zasedat někde na Marsu. Já bych prostě ten pokrok aspoň trochu zpomalila, a i ten svět by určitě stárnul pomaleji. Možná měl můj muž přece jen před pár dny jistý dokument poslat v původní verzi, ani tak by vlastně nelhal. V kolonce STAV totiž došlo k přesmyčce písmen a místo VDANÁ, tam bylo napsáno VADNÁ. To mě možná vystihuje daleko líp. Já to mám prostě ráda takhle - víc pravěce = lidsky a neasepticky. Prostě všeho s mírou a tak akorát.

Autor: Ivana Vejvodová | pondělí 14.3.2011 15:27 | karma článku: 37.07 | přečteno: 4493x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Katarína Lorenčíková

Voil?!!!

Občas pozorujem svet okolo mňa menej.. občas viac.. obcas nechápem, ako sa to všetko synchronizuje.. toto je príbeh o Veronike a o mojej ceste...

25.6.2017 v 22:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 21 | Diskuse

Pavlína Dvořáková

Polednice vs. klekánice

Koho jako malého strašili rodiče, že si pro něj přijde klekánice, když bude zlobit? Na koho raději dospělí stejně jako Erben posílali polednici? A které z těchto dvou stvoření je vlastně větším postrachem?

25.6.2017 v 17:49 | Karma článku: 6.85 | Přečteno: 183 | Diskuse

Jan Jílek

Uzený, nejlepší je studený

Konečně jsem dostal pořádný dárek k svátku. Kus domácího uzeného. Žádné intelektuální nabídky, jako jsou reprodukce, nebo knihy. Takové věc si kupuji sám, protože dárky tohoto druhu kupují lidé, kteří přesně vědí, co se líbí jim.

25.6.2017 v 17:37 | Karma článku: 8.36 | Přečteno: 255 | Diskuse

Jan Holát

Tedy, já bych u nás chtěl být pes.

„Mámo, dneska je počasí, že by ani manželku, sorry, psa nevyhnal.“ „Tedy, to je život pod psa.“ „Život je pes a my jsme jeho štěňata.“ Když soudím podle svých zkušeností, nemohu než nesouhlasit.

25.6.2017 v 16:27 | Karma článku: 15.81 | Přečteno: 276 | Diskuse

Jan Jílek

Sladké je žít

Premiéra dopadla dobře. Bylo plno a bavili jsme se dobře. Jak už to bývá, zkoušky byly hektické, občas bych zabil scénografku, když ne scénografku, tak herce.

25.6.2017 v 7:23 | Karma článku: 7.49 | Přečteno: 156 | Diskuse
Počet článků 96 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5137

Zdravotní sestra, máma tří kluků, co nemá ráda "leklé ryby" a radši plave proti proudu.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.