Manželství má prý dostávat občas pořádnou dávku osvěžení, a protože teď v zimě pletené tlusté ponožky a svetr, co báječně hřeje namrzlá záda, hrají hlavní roli, rozhodla jsem se polechtat manžela jinými svršky. Muži prý vidí život jinak než my ženy, a tak je třeba podle toho jednat.
Vsadila jsem na lehkou odhalenost jako v pohádce. Takový ten styl – oblečená neoblečená, co sice něco ukáže, ale zároveň nechá fantazii volný průběh, a dokonce jsem uvažovala o velmi krátké sukýnce, kterou jsem tedy nakonec zavrhla. Naposledy jsem si ji totiž oblékla na Štědrý den a způsobila tak skoro čtyřletému Kubovi šok: „Matěji, táto, poďte se honem podívat! Máma má nohy!“ Volal tak zděšeně, že nejdřív si sukni dovolím obléknout (jako prevenci traumatu) asi tak na jaře a začnu s délkou hezky od kotníků, co nenápadně přejde do půli stehen. Asi jako když učíte dítě plavat a postupně mu ufukujete kruh.
Jako na potvoru ten pohádkový den málo topili a manžel se z práce vrátil o něco později. Když jsem uslyšela klíče v zámku, srovnala jsem rychle propriety na hrudi a pomalu předtančila do mužova zorného pole.
„Proboha,“ řekl asi po půl hodině, což jsem brala jako poklonu, ale jen do chvíle, kdy pokračoval, „miláčku, tobě není zima, že si nevemeš svetr?“
Měl pravdu, ještě večer jsem začala kýchat a ráno měla horečku. Pro dobrotu – na žebrotu. V tomto okamžiku jsem pochopila, že my ženy to máme s muži docela těžké. Taky jsem si uvědomila, jak zrazená se asi cítila neznámá holčička na podzim na hřišti. Skoro celé odpoledne se snažila vloudit Jakubovi do přízně. Nabízela mu bonbóny, chtěla se s ním houpat, dokonce mu řekla, že je moc hezký kluk, ale to moje motovidlo nic nepochopilo.
„Hej, holčičko, sem si všim, že za mnou lezeš, co po mně jako chceš!?“ houkl na ní z vrcholku prolézačky v okamžiku, kdy ta nebohá o rok mladší dívenka překonávala strach z výšek a doslova a do písmena za ním lezla na ten vrchol.
Od té doby už sice pobral trochu rozumu, ovšem jen v oblasti mužské dedukce. Právě ta zaznamenala obrovský pokrok.
„Kubo, ta Eliška ve školce se ti líbí, viď?“ zeptala jsem se poté, co její jméno doma padalo skoro nepřetržitě.
„Jo, mami, líbí, ona je strašně hezká, ale, mami, je to holka a furt povídá ňáký blbosti,“ kroutil hlavou a považoval hovor za ukončený, zatímco já žena a matka prahla dovědět se něco víc právě o těch blbostech. Marně, „chlapi“ mají to myšlení prostě trochu jinak nastavené. Utvrdil mě o tom i sedmiletý Mates.
„No, tak čti, co je tam napsaný za slovo?“ hučel do něj manžel nad slabikářem a dostal šifrovanou odpověď.
„K k k u ku p p p a pa.“
„No….., a cos to přečetl, co to je za slovo?“ naléhal stále intenzivněji a taky tentokrát přišla jasná a mužsky logická odpověď.
„Kupa! Jako třeba, že sem já a kolem mě kupa holek!“
Zatímco muž se nikterak nezarazil, já - žena - myslela naivně na kupu sena a syn – muž – stejně jako otec, myslel na osoby, s kterými se do toho sena chodí.
Jelikož se ale snažím svým chlapům doma porozumět, připustila jsem si i pro sebe v hlavě slovní spojení s malou obměnou a zkusila jsem si vybavit situaci, která by mi asociovala podobné myšlenky jako Matějovi - „ já a kolem mě kupa chlapů“. Kupodivu jsem si vzpomněla, jak se před půl rokem muž vrátil domů a našel mě v posteli v ložnici a kolem mě skákala ta kupa chlapů. Přesněji řečeno - čtyři. Musela jsem si totiž zavolat záchranku, protože nejmenovaná pekárna přidala do lineckého kolečka i kokos, aniž by to napsala na obal, a já skončila téměř se zástavou dechu. Ale uznejte sami, jestli to za to stálo. Komu by se poštěstilo mít v ložnici beztrestně tolik mužů? Vždyť i já, počestná to žena, z toho byla skoro bez dechu.
Ach ti muži. Zřejmě je jim i dáno do vínku, dělat nám ženám věci za zády a přitom tak hezky mužsky a solidárně mezi sebou táhnout za jeden provaz. Tedy to až od jistého věku, protože mladší Kuba se ještě občas provazu pustí a poctivě informuje svoji maminku třeba o tom, že když nebyla doma, hráli s otcem zakázané hry na počítači. Matěj, tahající stejným směrem jako táta, ale vždy začne jednat. Bratra označí za úplného blbce a tajně pomocí techniky varuje otce. Mobil, který dostal od Ježíška, měl totiž původně pracovat pro mě - výhradně pro situace kontrolní. Bohužel se to zvrtlo, a syn objevil i jiné využití – funkci práskačskovarovnou.
„Táto, já ti volám potají,“ šeptal potichu do telefonu, abych to neslyšela, ale my ženy máme uši v pořádku a i ultrazvuk před námi často nemá šanci, „táto, pořádně si to v práci ještě užij, protože až přídeš domů, dostaneš sodu. Kuba propích, žes nám pustil ty hry, co máma zakázala! Táto, dej si pozor, končím!“
A tak mi nezbývalo než zabojovat a aspoň to mladší dítě zkusit přetáhnout na moji stranu provazu.
„Mami, proč jí cucá?“ ptala se mi ta moje naděje, když na návštěvě pozoroval kojící fenku a štěně.
„Necucá, pije od ní mlíčko.“
„Ona si ho nalila do prsa od krávy?“ vykulil oči a snažil se najít na zádech otvor, kudy si ho tam ta čuba vpravila.
„Ne, má svoje mlíčko, copak ty si nepamatuješ, žes taky bumbal z prsa?“
„Od Betyny?“ vykulil zrak a znechuceně koukl na toho psa.
„Ne, ode mě, to já jsem tě kojila,“ uvedla jsem to na pravou míru a prsty směřovala na vlastní poprsí. Pohled, co mi věnoval, byl však skoro stejně zhnusený jako předtím na Betynu a nesouhlasně vykřikl: „Nene, mě kojila kráva!“
Už nebojuju. Smiřuju se pomalu s faktem, že muži vidí ten život opravdu jinak než my ženy, a zjišťuju, že i pořádná dojnice může na své hrudi nejen hřát, ale i odkrmit hada, který ji občas dokáže pěkně otrávit svým jedem. Avšak přes to všechno by svými kopyty rozdupala každého, kdo by tomu háďátku chtěl ublížit. A manžel? Ten je taky v bezpečí. Kromě kopyt mám přece i rohy a případné zájemkyně nemají šanci. A až se jednou ta naše háďata odplazí do světa, koupíme si s mužem sexy vlněné ponožky, od nohou má být přece teplo, a zbytek necháme osudu.
