Učím děti krást

    Jako malá jsem od rodičů dost často slýchávala, že „s poctivostí nejdál dojdeš“ nebo „kdo si počká, ten se dočká“.

    Když jsem tedy ve svých asi sedmi letech tvrdošíjně tvrdila tátovi, že ta nakousaná tatranka pod postelí fakt není ode mě, jen mi s přísným výrazem otevřel pusu, a pak zrakem jako detektiv Colombo porovnal otisk na té sušence. Nutno dodat, že mi chyběly přední zuby, tudíž k záměně s chrupem některého z mých vlastních i nevlastních sourozenců dojít ani nemohlo. A protože jsem se cítila fakt špatně – odhaleně, potupně a se ztrátou důvěry, rozhodla jsem se, že v tom svém životě  vlastně chci dojít co nejdál, a tak holt tu poctivost budu muset adoptovat. Co na tom, že to bude někdy bolet a může to trvat taky pěkně dlouho, vždyť přece – kdo si počká, ten se dočká.

    V srpnu, v době kdy výchovu našeho potomstva převzala dočasně babička, jsme s manželem předělávali jeden z dětských pokojů. Jako první se řešila podlaha. Ochotný pán nám vše připravil, manžel překontroloval rozměry a šli jsme platit. No, a jelikož rozpočet na pokojík byl v rozmezí „držme se při zemi“, cena vyřčená paní pokladní, která zněla o několik set méně, mi udělala radost. S blaženým úsměvem, že takhle mi zbyde i na židli do vedlejšího pokojíku, jsem prohodila, že jsem si ani nevšimla té slevy na tuto naši podlahu. Manžel do mě v tomto okamžiku začal kopat, protože tušil, proč došlo k rozdílu ceny. Pán omylem napsal úplně jiný, menší rozměr, který měl na svědomí tu láci. Jenže to bych nebyla já, abych se nepřiznala jako „poctivej blbec“ s vidinou, že mě to posune v životě zase o báječný kousek dál.

    Ovšem realita žije podle jiných zásad. V domě s nábytkem jsem to poznala o hodinu později. Hrdá nad kořistí, která byla tentokrát opravdu v akci, tudíž jsem místo jedné sady čtyř košíků pořídila hned sady tři, jsem zaslepeně vypomáhala paní za mnou, která byla na nákupu sama, a chudák nemohla unést tu svoji krabici. Můj muž zatím obratně nastavoval slečně pokladní naše obrovské bedny s nábytkem a já po té výpomoci už jen zaplatila a následovala ho k autu. Během vykládání jsem mu povídala, což pro něj byla tak cenná informace jako pro zbytek mužské populace, že jedny košíky dáme do obýváku, další do ložnice, ke klukům taky šoupneme po jednom……jenže košíky nikde. Musely zůstat na páse. I rozeběhla jsem se zpátky ke kase, kde mi bylo sděleno, že si je odnesla ta paní za mnou. Ta paní, které jsem pomáhala, protože tam byla sama a nemohla ten svůj nákup sama pobrat. Nakonec teda chuděrka malá s vypětím všech svých sil unesla i ty moje košíky.

    S poctivostí je konec, pomyslila jsem si nahlas cestou domů v autě, ale můj muž se jen uchechtával, protože mě moc dobře zná. Jenže já jsem si chtěla tentokrát dokázat, že taky dovedu být nečestná, se smyslem pro podvod a parazitování na druhém, takže když mi v supermarketu o několik dní později vracela brýlatá pokladní místo na tisícovku na dvoutisícovku, odehrál se ve mně souboj. Nechat či nenechat si ten modrý papírek. Dopadlo to tak, jak předpokládal manžel. V hlavě mi proběhlo, jak mnou oloupená pokladní večer pláče nad šuplíkem s penězi a ze své staré odřené peněženky dodává ten chybějící obnos, následkem čehož její děti budou bez večeře, svačiny, snídaně i oběda a možná i hůř, protože jí nezbyde na lístek na autobus, cestou ji chytí revizor a bude muset platit ještě pokutu. S decentním úsměvem jsem tedy vrátila podarovanou tisícikorunu a s čistým svědomím a pocitem, jak jsem skvělá, poctivá a kvalitně lidská, jsem skládala nákup do tašky.

    „To dítě támle je jako vaše?“ zařvala na mě místo díků ta stejná ženština, kterou jsem před půl minutkou zachránila před chudobou a ostudou v autobuse.

    „Moje.“

    „A co takle zaplatit ten rohlík, co má v ruce, ha? Kam bysme došli, kdyby každá matka dala dítěti něco do ruky a poslala ho za kasy, ha? Takle to začíná, ha? Učit už malý děti krást, ha?!....“ hulákala na celý krám, takže všichni bořili zraky na tu zlodějku – na mě.

    Rohlík jsem pochopitelně dodatečně zaplatila, omluvila se a teď nevím jak dál. Dneska jsem totiž našla nahryzanou sušenku pod gaučem. Obě děti tvrdí, že ji tam nehodily. Váhám, zda začít pátrat a pomocí vět o poctivosti jim tak odstartovat dost těžký život. Ale už teď vím, jak se rozhodnu……….Jdu tedy dětem zkontrolovat chrup a porovnat otisky během školení o poctivosti, ačkoli vím, že v tom našem světě to s ní je na levačku. Přesto ještě pořád bláhově věřím, že jednou s ní opravdu dojdeme nejdál a budeme se mít dobře. Vždyť jednou už sakra musí začít platit i to druhé pravidlo - kdo si počká, ten se dočká. Počkáte se mnou?