Právě takhle mi hupla za krk utkvělá představa, že můj červencový nástup do práce změní moje děti na pendlující chudáky mezi domovem, babičkou a mojí odvážnou sestrou, které jsem se do posledních chvil snažila tajit, že její dobrovolná činnost se může změnit v sebevražednou misi jejích nervových buněk.
První přemísťovací služba ratolestí k babičce padla na manžela a já, jako správně hysterická matka, šla rozdávat k autu polibky, kázání a instrukce směrem k otci, aby snad nezapomněl, že veze vlastní děti, a tudíž by ručička tachometru měla olizovat jen ta mírumilovná čísílka. Je sice pravda, že právě ta zmiňovaná ručička našeho stařičkého vozu už nebyla na výletě v pravém rajonu budíku ani nepamatuju, na to už jí došel dech dávno, a taky manželův věk už je přímo úměrný rozumu, ale znáte to - opakování je matka moudrosti, následkem čehož má zase každá matka v dušičce klid.
„Nééé, já s tátou nejedu,“ šprajcnul se Jakub právě v okamžiku, kdy jsem se ho snažila přikurtovat do sedačky, a s hrůzou v očích sdělil důvod své paniky, „mami, prosím, já ještě nechci umřít!!!“ Nechápavě jsme na sebe s manželem koukali, než nám došel pravý důvod jeho volání po životě. Ten den jsem (opět z „opatrnosti“) ze sedadla spolujezdce při vjíždění na hlavní silnici na manžela řvala, že nás všechny zabije, protože se mi zdálo, že traktor, v té době vzdálený asi padesát metrů, jede oproti nám strašně(!) rychle. Nakonec se tedy Kuba nechal uklidnit a odcestování už nic nebránilo. Jen já jsem s každým kilometrem, jak se ode mě vzdalovali, měla pocit, že pomyslná pupeční šňůra se bolestivě natahuje a ty nebohé děti jsou odváženy někam do džungle, kde budou bez mateřské péče chřadnout a jistojistě umírat steskem nebo aspoň hlady.
Naštěstí doba pokročila a díky technice jsem měla přehled. Stručné textové zprávy mě informovaly o dění v té „pustině“ a několikrát přišla i pochvala, jak je ten Matěj samostatný a nejvíc ho baví vystřihovat si dlouhé hodiny ze starých novin obrázky aut nebo zvířátek.
Za pár dní se za svým potomstvem vydal muž. Po přivítání předal klukům drobné prezenty a se slovy o tom, jak se mu po nich stýskalo, se odebrali všichni dovnitř.
„Táto, líbí se ti nahý ženský?“ ptal se s opatrností v hlase Matěj.
„No....., každýmu chlapovi se líbí...ehm.... hezké ženy, proč se ptáš?“ odpovídal manžel napůl v šoku z otázky na tělo (to vlastní i to ženské), ale zapírat se mu taky nechtělo.
„Víš, táto, já pro tebe taky něco mám,“ spiklenecky zamrkal, natáhl ruce do skrýše pod kobercem a vytáhl tři hromádky vystříhaných dívek z novin v Evině verzi.
„Táto, já sem ti je roztřídil. Tady v tý hromádce máš malý prsa, tady velký a tady , táto!.... Tak to už je i na mě moc obrovský,“ oznamoval Mates nadšeně otci, protože měl pocit, že konečně vymyslel dárek, který taťkovi udělá fakt nefalšovanou radost. A přestože to manžel nechce přiznat, já si myslím, že se to synovi povedlo.
Další převoz, tentokrát k mojí sestře, jsem obstarala já. Instruovala jsem tetku, ať si „vede účetnictví“, a já ji po tom týdnu všechny výdaje za kluky proplatím. Po častých telefonátech sdělujících mi fakta o nových pistolkách, samopalech a jiných palných zbraních, jsem v panice kontrolovala stav svého účtu a s obavami, zda to bude na vyplacení dětí stačit, jsem pro ně vyjela do jižních Čech radši o dva dny dřív. Tetka stojící u brány (dokonce se mi zdálo, že má v oku tik) mi pomohla zabalit dětskou batožinu a v okamžiku, kdy došlo na vyúčtování, mi hochy z posledních sil nahnala do auta, zabouchla za nimi dveře a staženým předním okýnkem jen sykla: „ Nic mi nedávej, ale hlavně už proboha jeďte!“ Její nádech a úlevný výdech byl zřetelně vidět i ve zpětném zrcátku a já jí po pár metrech jízdy moc dobře rozuměla, protože nakoupené zbraně patřily do skupiny velmi hlučných hraček.
Minulý týden jsem koukala u protějšího paneláku na dvě děti, které hrály na schovávanou a maminka sedící na lavičce na ně pokřikovala, že to teda ne a budou se schovávat tak, aby na ně bylo vidět. Napřed jsem se tomu větnému spojení musela zasmát, ale potom jsem si sama sáhla do svědomí a procitla. Všechno je totiž jinak a není nic báječnějšího, než schovat děti tam, kde na ně nevidíme, ony nevidí nás, vlivem čehož se stávají mnohem samostatnější a životem obouchanější. Možná bychom my matky opravdu po určitém intervalu mezi nočníčkem a kašičkou měly povinně absolvovat detoxikaci, kde by nám bylo rozmělněno zatvrdlé mléko na mozku a pupeční šňůra odstraněna radikálním řezem. Dnešní svět totiž přeje jen připraveným a to mamánci nikdy nebudou! Takže všeho s mírou a cestou z „detoxu“ zakoupit velký kýbl na nervy pro hodné oběti těch malých tyranů. Pro oběti, které vlastně přispívají ke kvalitě lidstva.
P.S. Vystříhané děvy byly zabaveny a nemilosrdně zlikvidovány zpopelněním s odůvodněním, že Matěj je na to moc „mladej“ a otec moc „starej“.