Život je boj aneb Než bratr pozná bratra

    Můj blížící se nástup do zaměstnání přivedl kluky k závěru, že s rozením holčičky je u nás asi fakt konec. Doteď v nich ještě živořila malinká jiskřička naděje, že tu ségru ještě mít budou, dokonce Mates byl ochoten ze svých nároků dost slevit a spokojil by se prý i s dalším bratrem, teda jen za předpokladu, že nebude tak „blbej“ jako Jakub, který na dotaz paní učitelky ve školce, zda jde pro bráchu, odpovídá, že ne, že jde pro ségru, a pak se snaží vyzvednout holčičku, která mu zrovna nejvíc kápne do noty.

    Chvíli jsem se v nich snažila živit ještě šanci, že není všem dnům konec a za pár let se třeba ještě zadaří, ale setkala jsem se jen s vyděšeným výrazem v Matějových očích a pusou dokořán, jejímž prostřednictvím jsem se po minutě dozvěděla, že to už bude pozdě, protože už teď jsem docela stará. A jelikož je asi stopadesát metrů od baráku dětský domov, začal spřádat plány na hezkou dlouhovlasou holčičku, která by u nás mohla začít nový život. Já bych tak mohla podle něj chodit dál v klidu do práce a nemusela ztrácet čas nějakým zdlouhavým procesem, co končí rozením. Dokonce nás s manželem tak nadchl svojí láskyplnou argumentací, jak by to bylo „bombastický“, jak by se o ni staral a jaký by to mělo přínos i pro mě, coby ženskou. Debata plynula hladce až do chvíle, kdy začal plánovat, jak by jí vymaloval pokoj na růžovo.   

   „Jaký pokoj? Ty jí dáš ten svůj a půjdeš ke Kubovi? ptala jsem se jen pro informaci, abych se ujistila o jeho čistých nesobeckých úmyslech, ale to jsem pohořela.

    „No, tak to rozhodně ne, já s Jakubem v pokoji teda nebudu, tak to bude muset ta holčička ke Kubovi do pokoje!“ odpovídal skoro zděšeně, protože jeho bratr právě prochází demoličním obdobím, zatímco on tím tvořícím. Jenže Kuba taky nejásal nadšením nad novou spolubydlící a vymalováním svého pokoje tou jedovatou barvou, a tak se Matěj pokoušel najít kompromis. Po krátkém přemýšlení dospěl k názoru, že soužití chlapa a ženský v jednom pokoji je blbost.

    „No, mami, fakt! Podívej, chudák táta!“ vyslovil napůl smutně a napůl jako důkaz, očkem hodil po otci, který jen souhlasně klopil zrak a pokyvoval hlavou. Nicméně to situaci nevyřešilo, a tak přemýšlel dál.

    „Mami, a co takhle výměna?“ zeptal se naprosto vážně. Nejdřív jsem dumala, jak chce měnit dva dětské pokoje mezi tři děti, aniž by přišel o ten svůj, ale pak mi došlo, že jeho směna měla být sourozenecká. Holčičku za Jakuba. Manželovi, který do této chvíle moc nezasahoval, se před očima udělalo rudo a Matěj dostal přednášku, kterou otec zakončil takovým tím povídáním o božích mlýnech, což byl okamžik, kdy jsem si vzpomněla na sebe a v podstatě Matesovi i trochu (vlastně dost) rozuměla.

    Tenkrát moji rodiče očekávali místo mne syna, přesto moji holčičí identitu nakonec přijali bez zklamání. Sice jsem jako holka přerušila tu posloupnost – syn – dům - strom, ale zase jim tak ulehčila spoustu práce.

    U mojí postýlky hlídkovala Mirečka, moje o tři roky starší setra, tehdy ještě s pohledem blonďatého anděla a čisté mysli. Ta se však po několika letech silně zakalila, pohled nabyl výrazu ďábelského a moje soužití vedle ní se stalo bojem o holé přežití. Jak já se jí chtěla pomstít, ale bohužel vždycky, když jsem vyrostla a zesílila, ona k mému vzteku taky nabrala nějaký ten kilogram i centimetr, tudíž její ruka byla stále stejně pádná a zákeřná. Tak jsem si aspoň představovala, jaké by to bylo, kdyby netrefila jednou domů nebo se třeba vdala už v deseti letech někam hodně daleko nebo ji naši aspoň vyměnili za Martínka od vedle.

    Do tří let jsem byla zařazena do kategorie „no to je ale lozkosná holčička“. Mnohé tety ta slova ještě umocňovaly štípáním do tváří (těch mých) a předsouváním pitvořícího se obličeje (toho jejich) do mého zorného pole. Zato Mirečka byla podle všech „hodná a chytrá“. Já o tom ale věděla své.

    Naštěstí moje maminka je na rozdíl ode mě velmi citlivá duše s velkým srdcem, a tak mi po sedmi letech marného zápasu se sestrou tu satisfakci porodila. Bratra Josífka jsem se první rok snažila dostat na svoji stranu a vybudovat tak proti té „hodné a chytré“ holce přesilu, ale v okamžiku, kdy jsem pochopila, že Josef zbaběle tíhne na stranu silnějšího protivníka, rozhodla jsem se, že všechno to příkoří, co na mně bylo pácháno, zahojím na něm.

    Naši sourozeneckou válku rozdělily až prosklené dveře, které jsem Pepanovi přibouchla těsně před nosem, jenže setrvačná síla mu hlavu poslala ještě o dvacet čísel dál, tudíž prosklenou výplň, tehdy už zavřených dveří, zdobila jeho hlava a odkapávající krev, co vytvářela dálnici končící louží na koberci. Od tohoto okamžiku zavládl sourozenecký mír (ve smyslu nekonání se dalších pokusů o vraždu), neb jsme si uvědomili, že by nám bez sebe (všem třem) vlastně bylo smutno, a taky výprask, který na několik dní odstavil naši sedací plochu z funkce, jsme nechtěli znovu riskovat.

    Situace se po pár letech otočila. K mému znevýhodnění ale jen tak nějak nedokonaným kolečkem. Z Mirečky se stala „lozkosná mladá slečna“, přívlastky „hodná a chytrá“ jí pochopitelně zůstaly, Josífek byl stále zlatý střed a po mně bylo páleno větami o tom, že se musím aspoň dobře učit, když už vypadám, tak jak vypadám. K mé radosti mě po pár letech matka příroda vzala na milost, nastavila mi svoji laskavější tvář a domodelovala mě do podoby, která už ani děti nestrašila a já začala docela jiný život. Naše sourozenecké „kvality“ se vyrovnaly a táhneme za jeden provaz.

     A boží mlýny? Tak ty melou spolehlivě a pomstu za mě už několik let na Mirečce páchá moje pubertální neteř. Její vlastní dcera! A musím uznat, že její práce je precizní, chladnokrevně promyšlená a aplikovaná v megadávkách, možná i proto, že je jedináček a svůj „dětský pseudosadismus“ si nemá na kom vybít.

    Nezbývá mi, než doufat, že i Matěj dozraje (jeho bratr to zrání přežije bez úhony) a pozná, že není nad to, když má brácha prima bráchu, protože sourozenec je mnohem víc než jen soupeř. Je to kus nás, životní spolubojovník a kámoš do deště i do pohody.

P.S. Ale v jednom má ten můj syn pravdu. Občas je soužití chlapa a ženský v jednom pokoji fakt pěkná   blbost :-)