O strkání čehokoli kamkoli aneb Před dětmi se neschováš

    Jako malá holka jsem si moc ráda hrála na schovávanou. Hlavně v bytě. Číhala jsem ze svého úkrytu a děsně se bavila, jak jsem nad svými hledači, většinou rodiči, vyzrála. Jenže v tom je ten háček. Od těch dob jsem bohužel vyzrála jinak a hledači jsou teď moje děti.  

    Jen ten nesympaťák čas nějak nekompromisně zmenšil množství úkrytů, protože veškeré potenciální úschovné prostory se v poměru k mému tělu tak nějak smrskly. Ale pořád jsem na tom lépe než manžel, který je objeven vždy téměř okamžitě, neboť svoje tělo dokáže vměstnat pouze na jedno, maximálně dvě místa v bytě, kde je neomylně malými slídily vyhmátnut. Jeho pokus, maskovat se jen dekou, připomínal spíš pohoří Andy a Kordillery dohromady a u dětí se nesetkal se správným nadšením. Trvaly na pořádném úkrytu, kam musí otec zalézt celým tělem se všemi jeho výstupky. Vítězství dětí je tak vždy zaručené, neb o tom, že by snad mohl k pikole doběhnout dřív než oni, nemůže být ani řeč. K tomu, aby se ze své skrýše dostal, potřebuje totiž buď hodně vůle nebo hodně pomoci.

    A jelikož jsem byla vždycky zvídavá, tak jsem se touto otázkou zabývala už odmala. Totiž tou, proč jdou jisté věci docela dobře jedním směrem, ale při obráceném manévru dochází k záseku. Bádala jsem dlouhá léta, na pomoc povolala spoustu malých předmětů, zejména kostička z Lega, korálek nebo fazole v nose či uchu se zdály být dostatečným studijním materiálem, avšak přesto jsem tomu nikdy v těch „předtelecích letech“ na kloub nepřišla.

    Není to tak dlouho a už je to tu znovu. Obě moje děti jsou lačné po informacích jako kdysi jejich matka a v podobných pokusech neúnavně pokračují. Naposledy se takhle usídlila pneumatika z autíčka Kubovi v nose. Po tisící jsem mu zopakovala větu o špatných koncích strkání čehokoli(!) kamkoli, odkud je cesta zpět bez újmy na zdraví nejistá (manžel to doprovázel souhlasným pokyvováním hlavy a demonstrací snubního prstenu, co tím chtěl naznačit, nevím). Po této přednášce, ku radosti zbytku rodiny, uvízly moje ruce v dětských poutech. Na otázku „naposledy se tě ptám, kam jsi dal ty klíče,“ odpovídal Jakub s údivem na tváři: „Mami, já ale fakt opravďu nevíííím!“ Běhala jsem po bytě jako zběhlý šílenec a v duchu proklínala den, kdy jsem povolila a koupila ten poutací nesmysl.

    „Pani, nebojte, to je hračka, to otevžít i bez klíčů, to je atest, kupte dětem,“ dušovala se mi tenkrát milá prodávající, když Mates sliboval poslušnost po zbytek svého života, jen když mu koupím tu policejní sadu, a ukazovala mi ten fígl, jenže právě teď ten způsob nouzového otvírání bohužel nefungoval. Atest neatest, nakonec pouta rozsekl až sekáček na maso.

    Ale zpátky k té schovce. Nedávno jsem byla na řadě já, protože muž, snadná to kořist, nebyl doma. Při pozorování Kuby, jak při mém hledání otvírá i malilinkaté šuplíčky, jsem se dusila ve skříni smíchy. Ten mě ale záhy přešel.

    „Jakube, seš normální, copak by se tam máma s tím svým zadkem vešla? Začni už konečně trochu myslet!“ poťukal Mates svému bratrovi na čelo a já tušila, že jeho mysl právě šrotuje na plné obrátky. Po chvilce totiž začal Jakuba navádět, ať už mě nehledá, že si aspoň půjdou zahrát tu střílečku, co mají zakázanou, a pak, zřejmě v domnění, že uvěřím v pokračování pátrací akce, vyvolával od počítače: „Kde může ta máma jenom bejt?“

Pomyslela jsem si, že „boží mlýny“ melou spolehlivě a tohle je odplata za to, jak hanebně jsem se kdysi (bylo mi asi sedm) s Honzou zachovala ke kamarádce Janičce. Tenkrát pykal Jeník. Já jsem se nechala naschvál rychle najít, a pak jsem ho přemluvila, aby Janici už nehledal, a sama si užívala jeho blízké přítomnosti. Odtáhla jsem ho na klepadlo za barákem a tam mu až do večera vyznávala lásku. Marně, protože při hře na myš a domovníka, jsem mu omylem podrazila nohu a proměnila tak hru v krvavé koleno. Od toho okamžiku jsem už pykala já, ale za své činy, neb Jeníček na mne zanevřel a ve škole posílal pod lavicí nakreslená červená srdíčka Janici palici. Zásoboval ji s nimi denně, což mi moje, tehdy už bývalá kamarádka Janička, dávala náležitě „sežrat“.

    Aspoň už vím, že před geny a mlýny se člověk nikam neschová.

    „Matěji, z tebe už je ale chlap, no celá maminka,“ konstatovala nedávno sousedka z baráku, zatímco ho popotahovala za bradu. Naštěstí Mates se svým  komentářem počkal, ale jeho znechucení mu teklo z očí. Možná se cítil podobně jako kdysi já, když moje maminka na podobné řeči, že jsem jí tak strašně podobná, vždycky s úlekem vyštěkla: „Proboha vážně? Ježiši to jsem fakt tak ošklivá?“

Možná to Matěj cítí stejně jako jeho babička, kdo ví?

    Holt se musím smířit s tím, že začíná doba, kdy se ke mně Mates přestane hlásit. Ale jsem v klidu. Mám přece ještě Kubu s tou jeho bezmeznou naivitou, která ho staví do role věčného rodičovského obdivovatele. Předvedl to i nedávno na dětském hřišti, kde v sobě objevil soutěživého ducha. V okamžiku, kdy spatřil svého vrstevníka, s kterým vykonávala potřebu maminka, rozhodl se ho trumfnout, ačkoli svůj močový měchýř vyprázdnil před pěti minutami doma.

    „Všichni se podíííívejte, čůůůůrááám jako táááta!!!“ řval jak na lesy a po přesvědčení, že je středobodem hřiště, ze sebe vymačkal přerušovaně pět kapek(!).

    „Viděli ste ten proud?... Takle čůrá táta!“ došel to ještě zblízka a hlasitě objasnit k hloučku rodičů u laviček a já se bojím, že až z dnešního blogu se manžel dozví, že na zdejším hřišti platí za starého prostatika.

    Před vlastními dětmi se člověk prostě nikam neschová, stejně jako před těmi geny a mlýny. Čím jsou starší, tím jsou větší a mají lepší výhled. Tak pozor na to!