Histo(e)rická matka aneb Srdce v kalhotách
Matěje totiž napadlo, zrovna když sledoval na „dývku“ Prehistorický park s Nigelem Marvenem, že vlastně vůbec nechápe, odkud se bere ta láska. Taky ho děsně zajímalo, jak jsme se s tátou našli a zamilovali. Chvíli mi sice nedocvakávalo, proč ho to napadlo právě v souvislosti s dobou dinosaurů, ale pak mi došlo, že v jeho dětských očích je moje soužití s jeho otcem delší než celý jeho život, tudíž už jde podle něj taky v podstatě o prehistorii.
„Matý, to je holt příroda, víš, někdo je nám blízký a někdo ne. Proto musíš poslouchat hlas svýho srdce,“ snažila jsem se mu, s Kubou na klíně, napůl intelektuálně odůvodnit tu lidskou chemii. Jakub, starý profík v poslouchání srdeční akce, ale okamžitě oponoval.
„Né hlaš né, mami, muší pošlouchat ťukání!“ opravil mě a letěl do ložnice pro fonendoskop, aby na bratrovi demonstroval ten srdeční rachot.
„Je to dobrý, můžu být klidná,“ říkala jsem si v duchu, protože oba kluci vědí, kde mají svá srdce, a to je pro chlapy docela dobrý základ do budoucna.
„Mami, to byl tenkrát táta pěkně mladej, viď, to měl ještě vlasy,“ přerušil tok mých myšlenek Mates, a zděšení, které se mu usadilo ve tváři po mé odpovědi, že táta vlasy neměl už tehdy, mě šíleně rozesmálo(manžela po odvyprávění už tolik ne).
„Cože? Mami, ty chceš snad říct, že když sis ulovila tátu, tak už byl bez vlasů? Jako takle starej? No potěš, tak to už nám teda dlouho nevydrží,“ zněl ten důvod jeho úžasu a zároveň otcův rozsudek smrti.
Po chvilce ale na obrazovce začali řešit problém páření šavlozubých tygrů, a tak přesunul svoji pozornost k ní. Ošetřovatelka se obávala, že je nemůžou dát do jednoho výběhu, protože by se potrhali. I tady mi chvilkami připadala její slova povědomá a v určitých chvílích by se dala aplikovat i na naše manželství, ale důležitější pro Matěje byla ta slova následující. Totiž o tom, že by bylo potřeba připravit jim nějakou romantiku, aby to proběhlo bez útoků.
„Mami, co to je romantika?“ ptal se s vážnou tváří.
„Mantika?“ opakoval Kuba.
„No to je třeba, když si s tatínkem chceme udělat hezký večer. Zapálíme si svíčky, otevřeme dobrou láhev vína…“
„Nebo piva,“ skočil mi do řeči Matěj, a já nechápala, jak na to přišel, poněvadž u nás bydlí pivo tak maximálně třikrát do roka.
„Kuš,“ sekla jsem po něm očima a pokračovala, „držíme se za ruce, dáváme si pusinky, koukáme na hvězdy…….“
„Anebo na televizi,“ opět dodal, a já pochopila, že před sebou máme ještě dlouhou cestu. Jak v popisu té romantiky, tak v jejím manželském realizování.
Pustila jsem se do poučných vět, jaké by měly být ty dívky, které budou jednou stát po jejich boku celý život, pochopitelně jsem jim přisuzovala vlastnosti, které šly po chuti mně. Jde přece koneckonců o moje snachy, že jo? Ale tenhle hovor už Kubu začal dost nudit, slezl ze mě, neomylně ukázal na kuchyň a bleskově ze sebe vypálil: „Mami, jdi do svého pokoje!“
Už ve třech letech začíná ten malý prevít rozlišovat územní zařazení osob do bytových prostor dle pohlaví. A tento věk ho taky odvelel na preventivní prohlídku.
Jelikož jakýkoli závan zdravotnické vůně nebo vstoupení osoby v bílém mundůru do jeho zorného pole bezpečně startuje jeho ruce, nohy i kusadla do bojové pohotovosti, snažila jsem se mu už cestou vtlouct do hlavy, že paní doktorka má vždycky pravdu, a tak bude poslouchat, co mu říká, a chovat se slušně. Možná je to mojí potrefeností z povolání, kdy nám už na škole paní profesorka donekonečna opakovala něco ve stylu, že lékař je Bůh, a my obyčejné sestry se musíme řídit jeho povely, ať jsou jakkoli postavené na hlavu. Nicméně Jakub nedbal a na svoje tělo si nenechal ani sáhnout.
„Kubo, co blázníš, já si potřebuju poslechnout tvoje srdíčko, to nebude bolet, vždyť to přece znáš?!“ snažila se lékařka po dobrém, ale odpovědí byl jen Jakubův řev o oktávu výš a pokus o boxování. Ale doktorka se nevzdávala. Stáhla mu kalhoty i slipy, ruku zabořila do třísla a povídá: „Tak já si to srdíčko poslechnu tady, když jinak nedáš.“
Kuba konsternovaný tím, co právě slyšel, utichl, koukal vykuleně směrem dolů a pro ujištění, že slyšel dobře, vznesl dotaz.
„Čožé, šrdíčko? Tady?“ zněl rozpačitě a sahal si do oblasti „pinďuří“.
„Ano, tady taky ťuká, no jen si sáhni,“ usmála se na něj a přitlačila mu tam ruku. Už v tuto chvíli jsem tušila následky.
„Doktorka má vždycky pravdu,“ opakoval si možná Kuba při odchodu z ordinace, protože už v pekárně se rozhodl celé frontě své poznání sdělit.
„Podííííívejte, to je moje šrrrrdce, chcete šáhnout, jo? Pošlechnout?“ vyvolával jako na jarmarku, zatímco rukou brouzdal ve slipečkách. Nikdo naštěstí, k jeho zklamání a mé úlevě, nechtěl spolupracovat.
Doma to stěhování orgánu k orgánu tlumočil bratrovi, a já se bojím, že celou sexuální výchovu budeme muset vzít znovu od píky. A pěkně po pořádku. Všechno vysvětlit, nakreslit anatomické poměry v lidském těle, aby jednou nějaká dívka pod příslibem romantiky neskončila u televize s pivem v ruce a můj syn si při pokládání svého srdce k jejím nohám nemusel svlíkat kalhoty.
Ivana Vejvodová
Každý si holt hlídá to své
Manžel přede mnou utíká, gestikuluje nesouhlasně rukama, pokouší se přede mnou zavřít dveře, ale já jsem neoblomná. Škvírkou mezi futry mu šermuji malou lištou, jejíž přivrtání mi chybí ke štěstí. Lišta nad dětskou postel, která by držela rákos.
Ivana Vejvodová
Šmarjá, rosteš pro ......
Stejně jako na sklo bubnují kapky deště, aby přece jen zkusily tvrdost okenních tabulek, dobývají se mi do hlavy dvě myšlenky, které se ovšem v konečném smyslu nevylučují a míří do jednoho místa.
Ivana Vejvodová
Tak co to tu teda tak strašně smrdí?
„Proboha, co to tu tak strašně smrdí?“ pomyslela jsem si před časem v koupelně, když jsem zahájila večerní hygienu. Během pár vteřin jsem měla jasno. Vlastně spíš zatmění. A to doslova. Chcete-li si změnit pohled na svět, dejte si na obličej místo pleťové vody odlakovač na nehty.
Ivana Vejvodová
Co se ve škole neučí
Nadechla jsem se, abych přemýšlela o tom, co mi právě řekl starší syn. Kabina starého výtahu mi připadala stejná jako jindy. Ale možná má pravdu. Možná je dobré občas se zastavit, aby člověk s postupem času neztratil ten jasný pohled zpátky přes rameno a zároveň tím získal pravdivější pohled pod nohy a nejlíp ještě dál.
Ivana Vejvodová
Nesnáším to přerušovaný
Když už se do toho dám, mám to ráda rychle. Žádné zdržování nebo rozptylování! To jenom plýtvá silami. Těším se jen na konec, protože jako skoro každá vdaná ženská nemám čas ztrácet čas. Jdu tvrdě jen za tou slastí na konci. Tu totiž zbožňuju.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Rusko vyrábí víc zbraní, než potřebuje na Ukrajině, varoval německý ministr
Rusko podle odhadů německého ministra obrany Borise Pistoriuse už vyrábí více zbraní a munice než...
Nejednáme. Na obzoru je stávka soudních pracovníků, požadují vyšší platy
Premium Odvádějí vysoce odbornou práci, musejí skládat speciální zkoušky, někdy sami vypracovávají drobná...
ANALÝZA: Pokroková nenávist k Židům. Jak se z univerzit v USA staly filiálky Hamásu
Premium Na elitních amerických univerzitách vyhánějí Židy takovým stylem, že to tam vypadá jako v Německu...
Karafiátovou revoluci zažehla jediná píseň. Portugalsko vyvedla z diktatury
Málokterá revoluce je spojena s písní a květinou, jako se to stalo té portugalské. Před 50 lety se...
- Počet článků 96
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 5157x
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/takhle-by-nechtel-umirat-nikdo-z-nas-pise-vrchni-sestra-z-nymburske-nemocnice.html
https://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/umirani-covid-nemocnice-vrchni-sestra-nymburk-nemocnice-20210315.html